Jak jsme chodili do zoologické

Rodiče vodí děti do zoologické zahrady odjakživa. Zvlášť dříve, když ještě nebyla televize, byla zoologická zahrada jednou z mála možností, jak mohly děti (a samozřejmě i dospělí) vidět aspoň částečně, že svět je osídlen nejen lidmi, ale i zvířaty, která obvykle s lidmi nijak zvlášť nekamarádí a většina z nich se ani nenechá jen tak upéct k večeři.

PlánekLenka Pokorná

I já jsem samozřejmě patřila k těm dětem, které jsou dopraveny do pražské Tróje a sotva se trochu naučí chodit a mluvit, učí se jména zvířat, o kterých jejich předkové před pár sty lety neměli nejmenší tušení. Prý jsem už ve věku jen něco málo přes jeden rok znala opravdu všechna zvířátka jménem. Tak mi naši koupili obrovskou knihu fotografií od Ericha Tylínka, podle které se jména zvířátek učila ještě lépe.

Moje oblíbená zvířata byli rozhodně lachtani. Tuleň vlastně vypadá skoro jako člověk, ale je mnohem hezčí. Pokud je pravda, že lidé se vyvíjeli ani ne tak na suchých savanách, ale původně spíše na březích mělkých afrických jezer, což je teorie, která se mi rozhodně líbí, jsou tuleni naši blízcí příbuzní. Jen jim, na rozdíl od nás, vyrostl krátký kožíšek, zkrátily se končetiny a umí mnohem lépe plavat. Před několika lety jsem viděla porod tuleně. Byli jsme v Janově, v mořském akváriu a právě jsme procházeli kolem nádrže tuleňů. Před sklem stály dvě dívky s kamerou na stativu a v akváriu zběsile tam a zpátky plaval tuleň. Tedy tulenice, která, jak jsme pochopily z nápisu na papíru, měla během krátké doby rodit. Byla s námi také lékařka, která byla toho názoru, že celá akce bude trvat ještě dlouho, protože se musí ještě otevřít porodní cesty, a nic takového nebylo vidět. Ale já jsem se přece jenom za chvilku ještě vrátila. A viděla jsem to. Maličké tulení miminko vyklouzlo z aerodynamického těla své maminky jako blesk, tulenice ho vzala do krátkých tlapek a vynesla na hladinu, kde byla kamenná skalka, kam ho položila, aby se mohlo nadechnout. Za chvilku ještě vyšla placenta a jen trochu krve, všechno mi přišlo opravdu snadné. Lachtani se prý tedy rodí na suchu a to je už určitě složitější. Ale i tak plavou krásně, jak já se nikdy nenaučím.

Další moje oblíbené zvíře byli koně Převalského. To hlavně později, když mi vysvětlili, že tihle koníčkové už v přírodě skoro nežijí, ale v pražské ZOO se ještě rozmnožují. Přála jsem jim, aby se mohli rozběhnout po té své původní středoasijské stepi, kde běhali jejich dědové, protože výběh v Praze může připadat velký jenom malému dítěti. Snad se to aspoň trochu povedlo, od roku 1988 už jich zase pár stovek běhá v Mongolsku. Asi mezi nimi jsou i potomci těch, které jsem obdivovala jako malá holka.

Teď letí hlavně gorily. Taky jsem se na ně šla podívat. 28. října loňského roku bylo krásně a v zoologické zahradě byla půlka Prahy a asi všichni, kdo mají malé děti, včetně cizinců v Praze žijících. Připadala jsem si tam po těch letech, co jsem ZOO nenavštívila, tak trochu jako cizinec. Když jsem viděla ty malé děti, které znají všechna zvířata jménem, vzpomínala jsem na svoje první návštěvy.
Dost se tu ovšem změnilo. Mí oblíbení lachtani už neplavou do kruhu v malinkém bazénku na skále, ale koníci větší výběh nedostali. Slonům se staví ohromný nový pavilon, který jim tedy rozhodně přeji, protože ten malý prostor, kde jsou teď musí být hrozně frustrující. Nedivím se, že v Ostravě mají potíže se sloním miminkem, víc místa než v Praze tam asi není. Pamatuji si před několika lety hrozný zážitek ze Dvora Králové, kde jsme viděli slona v prostoru jen o málo větším, než byl on sám, přivázaného řetězem za nohu. Přešlapoval z jedné nohy na druhou, takové veliké zvíře, vlastně byl ve vězení, v jakém by člověk asi moc dlouho nepřežil. Prý tam potom slon zabil ošetřovatele. Nevím, jestli to byl ten, kterého jsem viděla, ale moc bych se mu nedivila, kdyby to byl udělal.

Rádi se na ta zvířata za mříží, sklem nebo zdí díváme. Nejradši prý máme ty, co jsou nám nejpodobnější. Když jsem se na ten svátek vzniku Československé republiky konečně dostala do pavilonu goril, bylo asi půl hodiny před zavřením, ale bylo tam plno. Dospělí i děti se dívali, jak žije jiná rodina. Přišlo mi, že právě gorily zajímají nejvíce dospělé. Zvláště populární je Moja, protože zlobí jako většina dětí. Ale je za sklem, nemusíme se o ni starat. A Richarda moc nezajímáme. Je jako chlapi bývají. Sedí zády k těm čumilům, okusuje si svoje větvičky a občas si jde zkontrolovat, co ty jeho ženské dělají.

Když jsem procházela pavilonem velkých šelem, byl tam zrovna taky tatínek s už odrostlou dcerou, asi tak dvanáctiletou. „Tati, proč je tady vězníme? Proč je vězníme?“ tatínek neodpovídal, asi nevěděl, co by měl říci. No, vězníme je, protože to dokážeme. Máme zvířata rádi, ochočili jsme si psy a kočky a většina z nás má aspoň jedno ochočené zvířátko doma. Tygry a opičky ale doma každý z nás mít nemůže. Tak je chováme hromadně a občas se na ně jdeme podívat. Abychom věděli, že na světě nežijeme sami. Ale my jsme páni tvorstva.