Seznámili se na univerzitě v Oxfordu. On se narodil v Londýně a protože jeho rodiče přišli do Británie z Jamajky, kde patřili k dobré společnosti, dostal příležitost studovat na jedné z nejlepších univerzit.
Ona se narodila ve Walesu a kdyby to bylo o sto let dříve, zůstala by ve svém rodném domě většinu života.
Ale protože se narodila v roce 1980, šla na univerzitu studovat práva. A tam se seznámili a chodili spolu tři roky. Když oba školu dokončili, nastoupili k právnické firmě, se svými nejbližšími kolegy chodili každý pátek na pivo do opravdové hospody, která nemá „velkou obrazovku, hudbu ani odšťavňovač“, ale zato má „opravdovou atmosféru“.
Bydleli spolu v pronajatém bytě v domě kousek od O2- arény. A jednou začátkem léta vyrazili na víkend do Říma. Před odjezdem si promítli na videu Prázdniny v Římě a Sladký život a plánovali si, že si půjčí vespu a budou se projíždět kolem památníku Viktora Emanuela a Trajánova fóra, zastaví se na oběd na Piazza dei Fiori až tam skončí sobotní trhy.
Zažít v Římě romantiku je snadné, když je člověk turista a proto ji chtěl požádat o ruku u fontány di Trevi, ve které v noci, kdysi v šedesátých letech, zažívala Sladký život Anita Ekbergová. Dnes se už ve fontáně nikdo nekoupe a v neděli odpoledne je okolo plno lidí. Fotografují se tu asijští turisté, evropští turisté si představují, jaké to asi bylo tehdy, kdy kolem nestálo a nesedělo tolik lidí, ale byli tu sami jen se svými společníky. Vybraní místní občané, vybavení speciálním prutem s magnetem loví mince, které tam přes záda házejí turisté, kteří se určitě chtějí vrátit. Pruty mají teleskopické, tedy skládací, a při objevení policistů je rychle skládají, protože lovení mincí pro vlastní potřebu není dovoleno. Nicméně i tak je to asi výhodná činnost.
Fontána di Trevi byla kdysi kašnou, kde končil jeden z římských akvaduktů a tak lidí se tu scházelo vždy mnoho. Dnes je fontána v rekonstrukci a turisté kolem jenom procházejí. Na webu Skyline je trvalý přenos ve stylu Slow TV a na romantiku si budeme muset zase počkat a taková jako ve filmu je stejně právě jenom ...ve filmu.
Seděla na okraji fontány tak jako spousta turistů a nechala se fotografovat. Když jí vrátil malý kompaktní fotoaparát (už je to pár let, tehdy se kompakty ještě běžně používaly), klekl si před ni, z kapsy šortek vytáhl malou krabičku a pokusil se jí navléknout prstýnek s briliantem. Stál ho spoustu peněz a opravdu pečlivě ho vybíral. Chtěl ji požádat o ruku na tom nejromantičtějším místě.
Dost ji to překvapilo, opravdu nic takového nečekala. To, že spolu chodili, nebrala zase až tak vážně. Její britští předkové vlastnili v Karibiku několik otroků ještě v roce 1838, kdy bylo otroctví v Britském impériu za náhradu zrušeno. Výnos byl lepší, než z bankovních úroků. Potomci těchto otroků mají dnes britská příjmení po svých bývalých vlastnících. On i jeho předkové jsou už skoro 200 let britští občané a mají britské příjmení.
Řekla mu, že si to ještě bude muset rozmyslet a že mají ještě dost času. Hodně ho to zklamalo, myslel si, že by to mohlo vyjít. Ale musel to nějak překousnout.
Ten příběh jsem si zkonstruovala na základě toho, co jsem viděla při své návštěvě Říma před devíti lety. Jaký byl skutečný osud těch dvou, kteří v Římě nezažili takovou romantiku, jak si představovali, to opravdu nevím. Ale to, jak to bylo v Británii s otroky, že koupě několika černých lidí, kteří mohli být pronajatí plantážníkům v Karibiku, byla před rokem 1838 běžným způsobem investice, tak jako je dnes běžná koupě a pronajímání bytu, to je pravda. Těch převážně „drobných“ vlastníků bylo v roce zrušení otroctví 46 tisíc. Pokud máme věřit BBC a já tomu věřím.
