Dneska vařím já

U ženy se to více méně předpokládá. Tedy předpokládá se, že v rodině bude vařit ona a muž, pokud vaří, tak buď profesionálně nebo aby se předvedl před návštěvou. Ne snad, že by ženy vařily jenom z donucení, vždyť je to tvůrčí činnost a ve mnoha dějinných dobách to byla prakticky jediná práce, kde bylo možno aspoň někdy realizovat vlastní nápady.

Kuchařská kniha pro děti, která u nás vyšla v šedesátých letech byla pro mě opravdu zásadní. Už jako dítě jsem pochopila základní principy, jak neumřít hlady, když vám nikdo neuvaří. I když samozřejmě, jako většinu dětí mě vaření zajímalo, už když jsem byla docela malá. Protože jsem nechodila do školky a byla jsem až do začátku školy doma u babičky, viděla jsem domácí vaření každý den. Děda požadoval teplý oběd, prarodiče byli co si pamatuji v důchodu (babička tedy nechodila do práce nikdy) a a tak se od rána vařilo, aby byl oběd přesně ve dvanáct. Večer už babička nevařila, byl jenom chleba se šunkou, nebo něco podobného, my děti jsme ale měly teplé jídlo i večer, protože vařila maminka po příchodu z práce, protože tatínek naopak vyžadoval teplou večeři, když byl přes den v práci, že? My děti jsme pomáhaly v takových těch zábavnějších činnostech, jako bylo válení nudlového těsta, před vánocemi vykrajování sušenek z lineckého těsta nebo výroba vánočních rohlíčků.

Když jsem začala chodit do školy, tak pomoc při vaření skončila. Ale těch několik let úzkého soužití s lidmi, kteří se touto činností zabývají každý den, zanechalo stopy. Tak jako některé děti doma vidí, že jejich rodiče mají zajímavou profesi a považují později za samozřejmé, že ji převezmou, protože ve čtrnácti už o ní něco vědí a tedy se nemusí seznamovat s něčím novým, tak i ve mně zůstal přehled o tom, co to znamená vařit nebo lépe řečeno, připravovat jídlo.

A recepty v dětské kuchařce byly jednoduché. Počítaly s tím, že na složité vaření není čas, protože přece máme spoustu jiné práce. Protože děti by se měly naučit vařit, aby mohly „vypomoci mamince, když má schůzi a přijde večer pozdě domů“. Kniha popisuje jednotlivé běžné suroviny (nic speciálního, jako např. mušle, které byly běžné ještě v roce 1906, stejně nebylo), i domácí nádobí a nářadí. Základem všeho jsou vaječná jídla, která dodnes miluji, míchaná vajíčka po milánsku ale počítají s tím, že parmezán na posypání není po ruce a navrhuje se jako náhrada tavený ementál.

A samozřejmě – hit tehdejší kuchyně – obložený řízek, s typickou oblohou, skládající se ze syrové cibule, sladkokyselé okurky, hořčice, rajčete... ještě je nás docela dost, co to pamatujeme. Jako populární retro to dokonce občas dělá i závodní kuchyně v budově, kde pracuji. Je tu samozřejmě i návod na smažené řízky: „Jmenují se vlastně správně vídeňské, ale zdomácněly u nás natolik, že by bylo znesvěcením připomínat názvem jejich cizí původ.“ Před pár lety jsem si ve Vídni koupila malou kuchařku, zahrnující 78 typických receptů vídeňských specialit. O původu řízků se tam píše, že vlastně pocházejí z Milána. A tam je objevil polní maršál Radecký v roce 1848 jako „costoletta milanese“ a přinesl je do Vídně. Tak asi přece jenom „typicky středoevropské jídlo“.

Když teď jezdím po světě, zkouším také vyfotografovat některá typická jídla, ale mám s tím často problém. Zapomenu, že chci fotografovat a pouštím se do jídla. Z loňska mám vzpomínku na některá jídla ze Srbska a z Malty. Malta, to je britská kuchyně v jižním Středomoří, ze Srbska mě zaujala hlavně pljeskavica, podle chuti něco jako obří hamburger. Do budoucna si dávám předsevzetí – nevrhat se na cestách na jídlo jako kdybych týden nejedla, ale zdokumentovat a až potom sníst. Protože jídlo je svědectví o kultuře a době. A jak se liší kuchařka z roku 1906 od té z roku 1966? V roce 1906 bylo vaření umění, které zvládala skoro každá žena na mistrovské úrovni, v roce 1966 bylo umění sehnat základní suroviny, aby se vůbec mohlo něco uvařit.