Co zbylo z Východního Pruska

V roce 1980 jsem byla na školním zájezdu v Polsku. Dojeli jsme až k Baltu a tam náš autobus tak trochu zabloudil. Jeli jsme po staré dálnici podél moře a dálnice najednou končila. Tam někde východně od Gdaňska končila stará dálnice, která vedla do bývalého pruského hlavního města Královce, založeného v roce 1255 a pojmenovaného po českém králi Přemyslu Otakarovi II.

Prusko

Dostat se dnes do Kaliningradu, Königsbergu nebo Královce není tak jednoduché, protože je součástí Ruska. Ale na cestě Pobaltím můžeme navštívit jiné důležité pruské město, litevskou Klajpedu, která se v Prusku jmenovala Memel. Klajpeda je přístavní město a to samo o sobě znamená, že je to město živé, docela jiné než Vilnius. Ze starého Memelu, důležitého hanzovního města, toho pravda moc nezbylo. Ale něco přece zbylo a zájezdy německých turistů, zvláště takových, co jezdí do světa hledat kořeny své, svých známých a příbuzných, určitě nezapomínají přidat právě toto město do svého itineráře.

Od roku 1924 patřila Klajpeda do Litvy a v březnu 1939 město obsadila německá vojska a Adolf Hitler promluvil z tribuny divadla ke svým soukmenovcům. Dnes tu žijí převážně Litevci. Některé staré domy jsou rekonstruované a celé město působí velmi příjemně, z města jezdí trajekty do Kielu a Sasnitz. A také na Kurskou kosu.

Vlastně jsem nevěděla, co si mám představovat. Kurská kosa je od roku 2000 na seznamu světového dědictví UNESCO. Kurská kosa je skoro sto kilometrů dlouhá pláž, která je od pevniny oddělena několik kilometrů širokým pruhem mělkého mořského zálivu. Z Litvy se sem člověk dostane jen přívozem, z Kaliningradu je přístupná suchou nohou. Písečné duny, které tvoří celou tuto úzkou zemičku, jsou částečně porostlé převážně borovými lesy, tak jako na většině písečných půd tu nic moc jiného neroste. Některé duny zůstávají nezalesněné, ale vítr písek odnáší do vody zálivu. I tak stále ještě působí mohutně.

Dnes je to typická turistická oblast, s rybářskými vesničkami, kde jsou dnes hlavně hotely a penziony a kde těch několik ještě zbylých rybářů prodává rekreantům čerstvé uzené ryby. Bohužel prodávají jen celé ryby, takže jsem si žádnou neochutnala. Jako dítě jsem milovala „uzenáče“, které byly později nahraženy uzenými makrelami. Obírání takového uzenáče byla práce na celý večer, ale půlku jsem určitě k večeři snědla. Všechny vesničky na kose jsou na východním pobřeží, chráněné před otevřeným mořem. A pláže jsou na druhé straně, tam, kde je čistší moře.

V největším zdejším lázeňském centru, vesnici Nida, měl svou chatu Thomas Mann a i dnes jsou tu soukromé chaty, z nichž jistě řada vznikla za dob Sovětského svazu. Většina z nich jistě patří litevským obyvatelům, některé ale možná ještě užívají i Litevci ruské národnosti, i když jich v Litvě mnoho nežije. V Klajpedě je Rusů ale mnohem více, než ve zbývající části Litvy. Asi tady zůstali ještě z dob, kdy Klajpeda byla jedním z mála přístavů SSSR na Baltu.

Všude v Litvě je spousta soch ve volném prostoru. Jsou to sice často sochy slavných knížat z dob dávno minulých, většina z nich ale pochází až z posledních let. Na Kurské kose je dokonce celý kopec, kde jsou desítky soch, vyřezávaných ze dřeva různými umělci. Kopci se říká Čarodějnický vrch, ale sochy nejsou zdaleka jen čarodějnice. Jsou to různé fantastické zvířecí, lidské i nadpřirozené postavy, vesměs v nadživotní velikosti. Řada z nich vypadá jako do dřeva převedené obrazy Marka Chagalla. Ale možná, že je tu jen společný původ tohoto stylu. Vždyť Marc Chagall vlastně pocházel z této oblasti. Vitebsk není zase až tak daleko od dnešní Litvy a ve středověku byl dokonce součástí litevského státu. Tak jako ve Vilniusu žila ještě v 19. století i ve Vitebsku asi polovina židovského obyvatelstva.

Co asi zbylo z Východního Pruska? Na internetu je to řada stránek, opečovávaných lidmi, z nichž většina žije v Německu a jejich předkové, někdy i oni sami, se narodili před druhou světovou válkou ve městech jako je Gdaňsk, Kaliningrad nebo Klajpeda. Tedy tehdy se tato města jmenovala jinak – Danzig, Königsberg a Memel. A každé z nich je dnes součástí jiného státu, z nichž v žádném není oficiální řečí němčina. Ta němčina, kterou ve středověku do tohoto kraje přinesli německy mluvící rytíři k křížem na pláštích a stejně německy mluvící obchodníci s jantarem. Ta němčina, která se zasloužila o to, že zmizeli pobaltští Prusové i jejich jazyk a mnoho nechybělo a stejně by skončil i litevský jazyk a národ. Ale Litevci s Poláky to dokázali, i když jejich boje neskončily vítěznou bitvou roku 1410 u Žalgirisu (Grunwaldu), ale, prozatím, až před 20 lety.