Chtěla bych mít hrob s vyhlídkou

nejlépe na moře nebo aspoň na hory. Ne snad že bych plánovala ho v nejbližší době využít. Člověk si obvykle vlastní hrob po smrti moc neužije. Ale když máte hrob na pěkném místě, je větší šance, že si na vás pozůstalí vzpomenou s tím, že by vaše pozůstatky navštívili.

AdeleLenka Pokorná

Začátek listopadu byl myslím dobře zvolen pro vzpomínání na zemřelé. Ve většině evropských zemí začíná podzim, je nevlídné počasí a řada z nás by nebyla proti tomu, zalézt někam do nory a přečkat zimu v zimním spánku. Bylo by to něco podobného jako dočasná smrt jen na několik měsíců, počítám tak do začátku března. Možná trochu závidíme těm, co už žádnou zimu nezažijí, protože jejich spánek bude trvat už navždy.

Já ráda navštěvuji hřbitovy. Ne snad, že bych často chodila na hřbitov, kde leží mí předkové, to spíš naopak. Ale pokud na cestách mám tu možnost, ať už u nás nebo v zahraničí, vždy aspoň na chvíli vejdu na hřbitov a podívám se, jací lidé tam žili a jakého věku se dožívali. Také  je zajímavé, jak hroby vypadají, zda jsou vyzdobeny a pravidelně upravovány.

Hřbitovy a hroby v různých zemích se velmi liší. Hřbitov v Koločavě na Podkarpatské Rusi je rozlehlý a většina starých hrobů už není k nalezení, protože zarůstá travou a borůvčím, jako celá tato zemička. Hroby z osmdesátých i pozdějších let jsou často ozdobeny podomácku sestavenými kříži z hliníkových trubek a plechů – zřejmě továrna, která tady fungovala za dob Sovětského svazu  s takovým materiálem pracovala. Hřbitov je ve svahu a z horní a bohatší části hřbitova, kde jsou některé pomníky i z černého kamene vidí návštěvníci horské hřebeny karpatských polonin.

Hřbitovy v Irsku se vyznačují irskými kříži a velkou plochou jednotlivých hrobů. Irů v Irsku je málo a místa pro hroby dost. Ten třináctiletý fotbalista, který je pohřben ve velkém modrým sklem vysypaném hrobě u vnitrozemského jezera Lough Neagh, má na hrobě několik fotbalových míčů, se kterými si hraje jen jeho duch, pokud je pravda to, co říkají irské pověsti.

Ve Francii ve městě Roussillon jsou doly na okrovou hlínu. Přímo nad dolem je hřbitov, samozřejmě s vyhlídkou na krásné historické městečko. Tady žila a v roce 2003 umřela paní Yvonne Mounier, rozená Sharpy, narozená v roce 1896, tedy o rok a dva roky dříve, než moji prarodiče, z nichž ta nejstarší umřela už před třiceti lety. Když umřela paní Yvonne, bylo jí 107.

I v řeckých horách se lidé dožívají velmi vysokého věku. Určitě ne všichni, ale na zdravém vzduchu při stálém tréninku chůze nahoru a dolů, co je to stovka...když se jmenujete Christos Papamarkos.

Nejhezčí hřbitov, který jsem navštívila, s výhledem na moře ze skoro nebeské výšky, je ve vesničce Porto Venere jižně od Janova. Tady je radost ležet i když umřete předčasně, jako dost velké množství lidí, kteří tu byli pohřbeni po roce 2000. Snad jim prostě jejich bližní chtěli vynahradit tu příliš časnou cestu na onen svět tím, že aspoň jim (i sobě) darovali to nejkrásnější místo, kde je budou navštěvovat.

Všechno má svoje. Spousta z nás by asi dala přednost nějakému uložení kdekoliv bez vyhlídky, jenom kdyby to bylo až tak někdy po té stovce odžitých let. A nebo ať si mě třeba vysypou doma na zahradě na záhon růží, nakonec popel je lety osvědčené hnojivo. Když už tedy nikdy potom stejně moře neuvidím...