Cestování do Mariánských Lázní – dávné stezky

Vždycky když jedu do Mariánských Lázní, zdá se mi, že mezi Plzní a Mariánskými Lázněmi skoro nikdo nežije. Pocit skoro úplně opuštěné země mám i mezi Prahou a Karlovými Vary. Na východ, západ i sever od Prahy jsou všude vesničky velmi blízko u sebe a spousta historických měst. Ale první větší historické město západním směrem za Plzní je až Cheb, a mimo to je tu jen několik nynějších nebo bývalých lázeňských měst a nyní skoro opuštěných malých městeček a vesnic.

Stará silniceLenka Pokorná

Celá ta velká oblast prostě nějak jakoby nepatřila do historických Čech, asi se tam nikdy nedalo moc žít. Byly tam (skoro) jen lesy a bažiny, minerální prameny, které se lidé naučili využívat až poté, co se v pustinách založilo několik klášterů. Jeden z nich byl i klášter v Teplé, založený blahoslaveným Hroznatou, který byl do západočeských hlubokých neosídlených lesů poslán z Prahy jako zakladatel kulturního centra v době rozmachu přemyslovského státu, jako vyslanec zakladatele mnoha měst a klášterů Přemysla Otakara I.

V době, o které jsem začala psát minule, začátkem šedesátých let, jsme s rodiči byli i v klášteře v Teplé. Celý klášter byl obsazen armádou, ale knihovna byla v té době už přístupná veřejnosti. Byla prostě úžasná. Myslím, že i návštěva této knihovny byla jednou z příčin, proč jsem se začala docela sama učit číst a asi za rok jsem už četla. Knih jsem za svůj dosavadní život přečetla už opravdu hodně. Ale tolik, kolik jich je v knihovně premonstrátského kláštera v Teplé, tedy asi 100 000 svazků, tolik jich v životě asi přečíst nestačím. A i když knihovní sál není tak starý a nemá tak zajímavou historii jako knihovny Strahovského kláštera, je dobře, že se dochoval i s většinou v něm uložených knih. Protože jak píše Umberto Eco v mém oblíbeném románu Jméno růže je to právě jen to jméno, co zůstane, až my už tady nebudeme...

Dřív ta jména byla zapsána v knihách, na papyru, hliněných tabulkách, pergamenu a papíru. A dnes se všechno převádí do elektronické podoby. A dokud nebude zničen internet, zůstanou naše „jména“ i tam. V největší sbírce slov a obrázků, nesrovnatelně větší, než Tepelská knihovna. A pokud naši potomci za několik set let budou něco hledat, budou mít k dispozici opravdu spoustu podkladů. Jenom nevím, jestli budou mít čas a chuť se všemi těmi výplody svých předků prohrabávat.

Premonstrátský klášter v Teplé byl založen roku 1193, a o šest set let později obchodně zdatní premonstráti založili Mariánské Lázně. Zdejší prameny byly prý ale zkoumány už v 16. století, a když sem poprvé přijel státní úředník a vědec Johann Wolfgang Goethe, byly lázně teprve dva roky „veřejným lázeňským místem“.

Pár kilometrů od Mariánských Lázní je obec Prameny, první (ale ne poslední) obec v Čechách, která zcela zkrachovala, a to hlavně v důsledku naivity zastupitelů a vychytralosti jednoho českého podnikatele. Ale zatím obec žije, i když má jen 140 obyvatel a před 2. světovou válkou jich měla dva tisíce.

Ale obec Lohhäuser už nežije. Zvláštní je, že tato maličká vesnička, kdysi ležící přímo na česko-bavorské hranici, která ani ve svých nejlepších dobách neměla víc než asi 150 obyvatel, a která existovala jen od roku 1667 do roku 1946, je předmětem nejméně dvou knih, které jsem si koupila v roce 2008 v Mariánskolázeňském muzeu. Jednu z nich sepsal bývalý občan Karl Schneider, policista ve výslužbě, nyní žijící v Dolním Sasku a tu druhou Zdeněk Buchtele a Richard Švandrlík. Obě tyto knihy mají základ v kronice učitele z Lohhäuseru Georga Mühlbauera z let 1935 – 1943.

V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednu ze skupin turistů, které jsem průvodcovala jako studentka. Byla to skupina školních dětí z východního Německa, už si nevybavuji, odkud k nám přijeli. Tehdy byla v NDR povinná desetiletá školní docházka a děti, které končily desátou třídu, vyjížděly i se svými učiteli na týdenní zájezdy, takzvané „Abschlussfahrt“, do zahraničí. Většinou tedy do Československa, protože vycestovat jinam byl problém. Jezdili obvykle se dvěma učiteli a s jednou skupinou přijela také učitelka původem z obce Ovesné Kladruby u Mariánských Lázní – tedy německy Habakladrau. Byla to paní v osmdesátých letech asi padesátiletá, odsunutá musela být jako už jako velká dívka. Byla to první sudetská Němka, se kterou jsem se setkala, v devadesátých letech jich byla ještě řada a některé mi vyprávěly něco ze svých osudů.

Minulost Mariánských Lázní je vlastně docela krátká, jenom asi dvě stě let. Ale historie kraje a lidské přítomnosti v kraji je dlouhá. Procházela tudy důležitá zemská stezka z Prahy přes Teplou a Cheb a to už asi dávno před tím, než sem přišli Češi a po nich Němci, kteří odsud po II. světové válce odešli a teď se zase vracejí, i když už jen na léčení do lázní.

Když jsem byla v Mariánských Lázních naposledy, byla jsem se podívat i u rezervace Smraďoch severně od města. Tak nějak podle mých představ vypadal tento kraj, když celnice byla v Teplé a na místě lázní bublaly prameny.