Cesta po Polsku v létě 1980 – z Prahy k Baltu

Ve školním roce 1979-1980 vypsala katedra jazyků Stavební fakulty v Praze soutěž v překladu cizojazyčných odborných textů do češtiny. Tu soutěž jsem vyhrála. Překládala jsem publikaci Schönheit im Brückenbau, tedy Krása v mostním stavitelství, vydanou Technickou universitou v Mnichově. A jako cenu za vítězství jsem dostala možnost jet se zájezdem Katedry betonových konstrukcí do Polska. Za 14 dnů jsme projeli Polsko mezi hraničními přechody v Harrachově a Českém Těšíně.

Docent v BaltuLenka Pokorná

Byl nás plný autobus, přičemž polovina účastníků byli vyučující, převážně z katedry betonu, a druhá polovina byli studenti, hlavně ti, kteří se aktivně účastnili různých prací na této katedře. Já jsem byla studentka, která náhodou uměla německy a tuto znalost chtěla uplatnit i při studiu stavební fakulty. Což v tomto případě vyšlo.

Z Prahy jsme odjížděli asi v polovině června, přesné datum si nepamatuji. Jeli jsme s Čedokem, zájezd byl dost drahý, takže bych si ho tehdy nemohla dovolit zaplatit a ani by mě nenapadlo za vůbec nějaký zájezd platit, protože jsem byla zvyklá trávit prázdniny na cestách ve funkci průvodkyně, takže cestování jsem měla zadarmo a ještě mi za něj platili, i když to byly částky jen ve výši několika málo desítek korun za den.

Bylo léto roku 1980, v počasí nebylo nijak zvlášť teplé, ale mezi lidmi v Polsku muselo být asi dost horko, vždyť jenom o několik týdnů později byla založena Solidarita. Jak jsem si až teď zjistila, vznik nezávislých odborů byl důsledkem zvýšení cen potravin začátkem července 1980, které muselo být asi dramatické, když vyvolalo stávky po celém Polsku. Ale my jsme už během našeho zájezdu viděli, že v Polsku je mnohem větší bída, než byla tehdy u nás.

Mám z té cesty několik set fotografií. Bohužel neumím všechny zcela přesně zařadit, takže se o to teď v rámci psaní tohoto blogu pokusím. Jisté je, že prvním městem, které jsme navštívili, byla Wroclaw. Tedy vlastně Vratislav, město, které patřilo k Českému království a později k Německu, velké město s gotickou radnicí i katedrálou. I v roce 1980 to bylo krásné město, letos tam budou hrát mistrovství Evropy ve fotbale a v roce 2016 bude Evropským městem kultury. Třeba se tam zase někdy podívám, i když na ten fotbal asi nepojedu.

Přes která města jsme jeli dál, to nejsem úplně schopna identifikovat. Zase se chytám až v archeologickém areálu Biskupin. Tady, na půl cestě mezi Poznaní a Gdaňskem, vznikla před třemi tisíci let na jezeře vesnice na kůlech, která byla už v roce 1980 rekonstruována. Tehdy, když jsme tuto památku na Biskupinském jezeře navštívili, právě pršelo. Díky čemuž mám skutečně autentické fotky zcela bez lidí. Já jsem se o svou Praktiku nebála. Takže jsem byla jediná z celého zájezdu, kdo měl fotografie. Dnes se v tomto areálu prý dělá zážitková archeologie. To v době naší návštěvy ještě neexistovalo, musela nám stačit představa toho, jak tehdy lidé žili nad jezerem a občas někdo zapadl do bažiny, kterých tam bylo jistě dost a některé z nich z bažin vytáhli až ve dvacátém století i s jejich koženými botami a váčkem s penězi.

Další zastávkou byla Toruň, prý nejgotičtější město Polska. Je tu křižácký hrad na břehu řeky Wisly a Koperníkův rodný dům. Mezi městy Toruň a Gdaňsk teče řeka Wisla, česky Visla, až do Baltského moře. Ale jinak je to země dost opuštěná a asi i neúrodná. Tam někde se tehdy stavěl velký most přes řeku, což vím proto, že jsem našla příslušnou fotodokumentaci. Ale i když na internetu se dá najít všechno, jestli stavba, kterou jsme viděli byl budoucí dálniční most přes Wislu na silnici S10 u Toruně, to tedy teď opravdu nevím. Třeba si ale vzpomene někdo z tehdejších účastníků?

Ale u Baltu jsou slavná města Gdyně a Gdaňsk, bohatí členové obchodního spolku Hansa, který ve středověku ovládal obchod na pobřeží Baltského a Severního moře. Na poloostrůvku Westerplatte, který před druhou světovou válkou patřil na rozdíl od Gdaňsku Polsku, začala 1. září 1939 válka.

Vzpomínky na válku byly v sedmdesátých a osmdesátých letech jedním z nejdůležitějších témat filmů i turistických zájezdů. Jako průvodkyně turistů jsem navštěvovala se svými mladými zákazníky koncentrační tábory, hřbitovy a válečná muzea. Se školou jsme chodili do kina na válečné filmy. Takže Gdaňsk znamenal návštěvu Westerplatte. A tam jsem se poprvé setkala s tím, co potom během osmdesátých let u nás charakterizovalo Poláky, totiž s „targováním“. U památníku bitvy stál vysoký Polák v dlouhém černém kabátě. A když jsme se k němu přiblížili, rozevřel ten kabát tak, jak to dělají exhibicionisté. Ale nebyl pod ním nahý. Kabát měl na vnitřní straně nějaké věšáčky, možná přišité háčky a na nich visely šňůry korálů z jantaru. Měl jich tam možná dvacet nebo třicet a prodával je po padesáti zlotých. Nevím už, kolik to tenkrát bylo peněz, ale jednu šňůru, asi šedesát centimetrů dlouhou, jsem si koupila a nedávno jsem ji znovu navlékla. Teď je z ní náhrdelník, kombinovaný s karlovarským vřídelním kamenem a náramek s říční perlou. Věřím, že by to obchodníka s jantarem potěšilo.

A potom jsme dorazili k Baltu a přesto, že bylo chladno, zataženo a nevlídno, mezi Čechy se vždycky najdou takoví, kteří musí do moře vlézt, i kdyby měli zmrznout. Takoví se našli i u nás a někteří to zkoušeli rovnou v oblečení. Měli jsme i „Miss mokré tričko“, jejíž fotografii si nedovoluji uveřejnit, aby na mě neposlala svého syna (i když se neměla za co stydět).

Posledním mořským zážitkem byla cesta dosti velkou lodí na poloostrov Hel. To už bylo opravdu ošklivo a tak jsme se cestou kromě ochutnávání pravého polského špiritusu zabývali hlavně dynamikou. Tedy, aby si to někdo nevykládal špatně, náš docent přes tento obor fyziky zkoušel vymyslet, jak rozhoupat loď a přitom ji nepotopit. Ale asi nás nebylo dost, naštěstí bylo ještě před sezónou a počasí rozhodně nebylo takové, aby loď byla dost plná. Takže nic takového, jako to, co se stalo v pátek 13. ledna 2012 lodi Costa Concordia asi nehrozilo.

O tom, jak jsme se od Baltu vraceli do Prahy zase příště.