Cesta na Balkán – den první – Banát

Blog prý vznikl jako deníček, který je jen místo do sešitu psán a ukládán do elektronické podoby webového úložiště. Na rozdíl od běžného deníku není psán tak, aby zaznamenával to, co by mělo aspoň po určitou dobu a někdy i navždy zůstat tajemstvím, ale nemělo by se na to zapomenut, ale je zveřejňován a autor počítá s tím, že si ho někdo přečte.   Toto bude dodatečný záznam cesty do Srbska, která se uskutečnila od pátého do patnáctého srpna roku 2010. Slouží hlavně k tomu, abych nezapomněla, s čím jsem se na této cestě setkala.

Při cestě, o které budu psát, nešlo o žádnou objevnou expedici, ale o komerční autobusový zájezd. Ale protože se jednalo o cestu do oblastí, kde není nijak velký nával turistů, člověk se mohl ještě trochu cítit jako objevitel. Ne snad krajů, kam, jak se říkalo „lidská noha dosud nevstoupila“ nebo kde by žili lidé, kteří se dosud nesetkali s civilizací, ale krajů, kde je ještě k dostání opravdové mléko a lidé jsou aspoň někdy ještě překvapení, když vidí cizince.

První zastávka ale byla v Rumunsku, v českých vesnicích na hranicích se Srbskem, kde je turistů přehršel. Po cestě trvající z Prahy asi 18 hodin jsme zastavili uprostřed obce Svatá Helena v Rumunsku, jen několik kilometrů od Dunaje, který v tom místě tvoří hraniční řeku mezi Rumunskem a Srbskem.

Po snídani z vlastních zdrojů jsme pěšky vyrazili na cestu do nejbližší a největší sousední obce s českými obvateli, do Gerniku. Krajina, jejíž nadmořská výška je asi 700 m nad mořem, je dost zvlněná a přesto, že přímo na široké vozové cestě, která vede mezi oběma obcemi, žádná další ves neleží, je vidět, že celá oblast je kulturní a lidmi dlouhodobě využívaná. A to jak obyvateli pocházejícími z Čech, tak i rumunským obyvatelstvem. 

 Dříve po té cestě, kterou jsme prošli, a která je dlouhá asi 15 kilometrů, jistě před řadou let jezdily pravidelně koňské povozy. Nyní tu chodí pouze čeští turisté, průchodnost cesty se zhoršuje. Doprava autem je možná jen po silnici, která je od Gerniku až k Dunaji v opravdu hrozném stavu, který my v Česku už ani neznáme. Přesto po této silnici jezdí pravidelná veřejná autobusová linka. Vzdálenost mezi Gernikem a Svatou Helenou po silnici je asi 30 km.

Když jsem dorazili do Gerniku, zastavili jsme se v první hospůdce, která je zároveň také malým obchůdkem s potravinami. Před hospodou seděli už jiní návštěvníci, účastníci setkání rodáků z Banátu, kteří nyní žijí v České republice. Tři muži, s kterými jsme mluvili, přišli ze Skalné u Chebu, malého městečka v západních Čechách. Byl s nimi i farář tamní farnosti, který do Skalné přišel z Polska. Chvilku jsme mluvili o tom, kde dnes žijí banátští rodáci, kteří před několika lety odešli do Česka.

 Skalná u Chebu, Ústí nad Labem... O prázdninách jezdí na pár dnů nebo týdnů do vesnice, kde ještě žijí jejich rodiče nebo jiní příbuzní. Dnes už se české vesnice v Banátu mění na to, čím je řada českých vesnic ve vnitrozemí už dávno. Budou z nich rekreační vesnice, letoviska, kam budou lidé jezdit na chalupu jako nynější obyvatelé Prahy jezdí do Jižních Čech. Autentický život určitě do značné míry zmizí, ale nebýt volnočasových aktivit, spousta vesnic v České republice by už také neexistovala.

Existuje aktivita společnosti Člověk v tísni, která by měla pomoci zachránit život komunity Čechů v Banátu. Nevěřím, že taková snaha může být opravdu úspěšná. Odloučené komunity mohou přežít, pouze pokud je spojuje nějaká speciální velmi výstřední víra. Ale naši krajané z Banátu jsou rozhodně úplně normální. Budu jim držet palce, aby se jim dařilo co nejlépe, ať už se rozhodnou zůstat v Rumunsku a starat se o návštěvníky z Čech, nebo se odstěhují kamkoliv do světa.

 Jejich předkové byli odvážní lidé, kteří chtěli zkusit něco nového. Věřím, že ta odvaha zůstala i v jejich potomcích.