Cesta do středu Evropy

My, obyvatelé České republiky, dále označovaní jako Češi, se považujeme za ty pravé Středoevropany. Za obyvatele Střední Evropy se považují i Němci, Slováci, Rakušané a Maďaři, možná i Švýcaři a Poláci. Ale oficiální geografický střed Evropy leží údajně v Litvě, severně od Vilniusu.

Adam Mickiewicz ve VilniusuLenka Pokorná

Jak je to možné? Samozřejmě stanovení středu nějakého obrazce závisí na určení jeho hranic. Takže aby střed Evropy byl v Litvě, musí být sever Evropy umístěn na Špicberkách, jih na Kanárských ostrovech, západ na Azorských ostrovech a východ na Urale. Takže o opravdový střed Evropy asi nejde, jen o nějakým mně neznámým způsobem stanovené těžiště území některých evropských států. Ale proč se do Evropy započítávají Kanárské ostrovy, které sice jsou součástí Španělska a Azory jako součást Portugalska, ale nezapočítává se Martinik nebo Réunion jako součást Francie? Nevím, ale zdá se mi, že těch teoretických středů našeho kontinentu by mohlo být mnoho.

V osmdesátých letech jsem několikrát navštívila jako průvodkyně tehdejší Sovětský svaz. Litvou jsem ale jenom jednou projížděla vlakem na cestě mezi Leningradem a Minskem. Tehdy se lidé na dlouhých cestách vlakem ještě seznamovali a tak jsem jela v kupé s paní, jejíž jméno si nepamatuji, ale nedá se vyloučit, že bych ještě někde našla její adresu, kterou mi dala. Mluvily jsme samozřejmě rusky, to bylo jednoduché. Už si moc nepamatuji, co všechno jsme probraly, ale určitě jsme mluvily o tom, že je škoda, že ve Vilniusu nemáme zastávku a že bych někdy měla přijet, protože i Litva stojí za to. Podařilo se mi to až skoro po třiceti letech.

Litva je země, která se vklínila mezi dnešní Rusko a Bělorusko, sousedí s Polskem, se kterým 400 let ve středověku tvořila jeden stát, a s Lotyšskem. Vladislav Jagelonský, český král v letech 1471 až 1516, byl vlastně litevského původu. A ještě něco máme společného s Litvou, a to jsou diakritická znaménka, převzatá otci moderního litevského jazyka z češtiny.

Hlavní město Vilnius je plné staré architektury, zvláště pak kostelů. Litva byla ovládána během své historie různými cizími vládci, Vilnius byl na přelomu 19. a 20. století z poloviny polské a z poloviny židovské město. Bylo tu centrum polského národního obrození. Od roku 1991 je Litva nezávislá, ale jakoby tomu státu pořád ještě něco chybělo. I když za dob Sovětského svazu patřila spolu s ostatními pobaltskými republikami mezi nejvyspělejší, ve srovnání s řadou jiných evropských zemí je malá, má málo průmyslu a skoro žádné energetické zdroje. Přestože půda je chudá, mnoho lidí pracuje v zemědělství a mladí lidé odcházejí do zahraničí.

Země je tak trochu na periferii Evropské unie, zdá se mi více na okraji, než Lotyšsko a Estonsko a nevím, jestli Litevci nacházejí nějaký konkrétní směr pro svou budoucnost. Snad není jejich osudem pro budoucnost to, co bylo jejich minulostí, totiž podléhání cizím vlivům.

Ale v něčem je Litva specifická, a to je svou kuchyní. Litevská kuchyně je hodně závislá na bramborách a mají tu jídlo, které je vyrobeno ze speciálního bramborového těsta, vlastně jsou to na jemno umleté syrové brambory, ze kterých se vyrobí těsto úplně bez použití mouky, takže po uvaření je nejen lepkavé, jako české bosáky, ale i průsvitné. Knedlíky, které se z tohoto těsta dělají, se jmenují cepelinai a jsou opravdu obrovské. Plní se většinou mletým masem nebo něčím podobným a polévají kyselou smetanou.

Ale jedním z oblíbených moučníků je tu Marlenka. Medovník přivezený z Česka, kde je vyráběn podnikatelem, který přišel z Arménie a dodává teď svůj výrobek skoro do všech zemí Evropy. Z Pobaltí tedy zatím jen do Litvy.