Cesta do Drážďan tam a zase zpátky - fotoblog

Na rozdíl od našeho pana prezidenta, nenávidějícího německý jazyk, vděčného ruským vojákům za to, že se tento jazyk nemusel učit, já jsem se německy učila už jako dítě docela dobrovolně. Pravda, jsem o dost mladší, než náš prezident, ale on válku také moc nepamatuje. A jako všichni studenti němčiny za dob, kdy Němci byli rozdělováni na ty „hodné“ a „méně hodné“ (ale jako malé dítě jsem nikdy nechápala, kteří jsou kteří), jsem využívala možnosti potrénovat své jazykové znalosti v praxi v nejbližším velkém městě, tedy v Drážďanech.

Zatímco většina mých spolužáků v drážďanské galerii nejvíce obdivovala Rafaelovu Sixtinskou Madonu, já jsem měla oblíbenců více. A jedním z mých nejoblíbenějších byl romantický malíř Caspar David Friedrich. Pocházel od Baltu z Greifswaldu a maloval moře a hory, byl turista a chodil přírodou a hledal inspiraci také v Čechách. Několik reprodukcí jeho maleb mi viselo doma na stěnách (a pořád je ještě mám).Tak jsem se včera jela podívat na výstavu, kterou můj oblíbenec má spolu se svým kolegou Johanem Christianem Dahlem, který pro změnu pocházel z Bergenu v Norsku, v drážďanském Albertinu.

A protože neumím malovat, fotografovala jsem cestou krajinu kolem železnice, a také město Drážďany, které se pořád mění, i když některé pohledy jsou dnes už zase skoro stejné, jako byly i za předchůdce romantiků Bernarda Bellotta. Fotky z okna vlaku mají své mouchy, protože vlak se skoro pořád hýbe, v okně se různě odráží světlo, kolem železnice rostou otravné náletové dřeviny, teď naštěstí ještě neolistěné. Ale chodit pěšky a hledat inspiraci, jako to dělali malíři v dobách minulých, teď zrovna nebyl čas. Snad příště.