Nevím, kým jsem a kam patřím

Někdo ví od dětství, co bude jednou dělat. Někdo jiný neví vůbec a to může být trochu problém. Bohužel patřím do té druhé skupiny.

Konec roku se úplně nabízí k bilancování. Dneska mě napadlo, že zvládnu víc, než jen bilanci uplynulého období od ledna do prosince.

Jednoduše nevím, kým vlastně jsem. Jasně, jsem Lenka a je mi 43. Chápu, jsem manželka, máma, kamarádka… Ale nikdy jsem nevěděla (a stále nevím), kým jsem a kam patřím. Tak nějak mi možná omylem vtloukli do hlavy, že hodnota člověka závisí mimo jiné i na práci, kterou vykonává a  ta práce by ideálně pro něj měla mít určitý smysl. A tady leží můj kámen úrazu. Nikdy jsem nevěděla, co chci dělat nebo na co bych se hodila, v čem bych byla dobrá. 

Někde jsem četla, že pokud strávíte nějakou činností desetitisíce hodin, stáváte se na danou činnost odborníkem. Super jednoduchý návod, jak najít svoje smysluplné místo. Přemýšlím a přemýšlím, kde jsem tohle splnila a napadá mě jediná věc. Spánek.

Tak třeba doktor, super potřebné povolání. Truhlář, parádní práce rukama. Programátor, dneska se bez nich skoro nikde neobejdou. Učitelka, potřebujeme ji v určitém věku všichni. Nebo spolužák z gymplu šel studovat filmovou vědu, how cool is that. Nakonec ho film i živí. Já? Prázdný list papíru.

Bavilo mě psát. Pohádky, básničky, deníky, povídky… Z dnešního pohledu nechápu, proč jsem ten obor v rozhodujícím období nechtěla prozkoumat víc. Bavily mě jazyky. Ráda jsem cestovala. Bavil mě tenis, volejbal, běhání. A proto jsem šla studovat ekonomii na Vysokou školu ekonomickou. K mému překvapení jsem jí i dokončila. Ještě víc mě překvapilo, když mě to i místy bavilo (tedy hlavně v posledním ročníku, proč asi). A po promoci jsem si připadala (překvapivě) úplně ztracená a nevěděla jsem, kterým směrem se vydat.

Dneska končím svoji druhou rodičovskou dovolenou (vlastně je to hodně přesné, končí mi skutečně dnes) a cítím se zase jako po škole. Opět nevím, kterým směrem se vydat. Ale v něčem je to lepší než tehdy. Nejsem na to všechno sama. Mám rodinu, podporu a chápu, že nemusím být superžena, která zvládne všechno. Vlastně mám i pocit určitého luxusu, že se můžu znovu zamyslet, co by mi dělalo radost, kde bych se cítila pracovně na správném místě. Naštěstí v hlavě nějaké klíčí, uvidíme.

Vždycky jsem záviděla lidem okolo mě. Věděli, co chtějí v životě dělat. Je to hodně logické. Když vím, co chci dělat, jdu za tím. Když nevím, nemůžu za tím jít, nemůžu na tom pracovat a přibližovat se k tomu. Zdálo se mi, že všichni okolo vědí a já jediná nevím. Dneska si myslím, že takových tápajících ztracenců je spousta. Možná jsem celý život dost nejistá, ale jedné věci věřím. Nikdy není pozdě. Na cokoliv.

Krásný vstup do roku 2024.