Terapie psaním 1

Proč nezkusit něco, co údajně funguje. Tenhle článek je moje vzpomínka na prostředí, ze kterého pocházím, do jaké situace jsem se narodila. Zároveň je to pokus vypsat ze sebe určitou marnost, kterou okolo toho všeho stále cítím.

Rodina

Psaní je prý jedna z dobrých forem terapie. Ačkoliv je mi psaní blízké, nikdy jsem tuto metodu pořádně nevyzkoušela.

Rodiče se rozvedli, když mi byly 4 roky, sestře skoro 12. Náš věkový rozdíl nebyl dobrou startovní čárou pro rozvinutí silného sourozeneckého pouta. Možná, pokud by to rodiče nikde nepodělali. Bohužel to podělali komplet. Chápu, že tady by se mnou matka nemohla souhlasit. Ona nesouhlasí s ničím, kde je uvedena jako pachatel nějakého činu. Matka se vidí dokonalá a vždy jednala pouze v našem nejlepším zájmu. NÁS, děti, dávala vždy na první místo. Fakt paradox, ale to trochu předbíhám.

Táta by možná částečně souhlasil, ale nikdy jsem ho s tímhle názorem nekonfrontovala a čas ubíhá celkem rychle. Nejsem si jistá, zda se s ním k tomuto tématu ještě v životě dostanu. A možná na tom ani nesejde, stalo se.

Někdy na nižším stupni základní školy jsem našla v matčiných šuplících rozvodové papíry. Drsné čtení pro mě na ten věk. Zjistila jsem, že návrh na rozvod podala matka, ale otec souhlasil. Souhlasil i s tím, že zůstaneme obě v péči matky. Souhlasil i s návrhem alimentů. Působilo to, že jí všechno odkýval, aby to bylo za ním. To mi od něj přišlo hrozně podlé, šíleně jsem to ten den obrečela. Měla jsem kvanta otázek. Proč o nás nebojoval, proč nás jen tak nechal? Proč se prostě odstěhoval k ní, sebral svoje věci, které jsem považovala za NAŠE? Proč udržoval vztah s nějakou cizí paní už v době mého narození?

Díky tomu jsem se jednou odhodlala a zeptala se matky (jako náhodou), jestli už měl táta milenku, když jsem se narodila. Odpověděla, že ano a že mu nikdy nevadilo vyspat se po sobě s tou nebo onou. V tu chvíli jsem se cítila hrozně nedůležitá. Nebyla jsem nějaké dítě, které vzešlo z aktu čisté lásky. Spíš jako akt nějakého omylu, kdy už ani jeden z rodičů s tím druhým vlastně další dítě nechtěl. Otec už měl milenku, která k němu pravděpodobně pasovala daleko lépe než naše matka. A matka už prý přestala doufat, že sestře pořídí po tolika letech snahy sourozence. O té milence taky věděla. Kdo ví, o kolika dalších před ní.

No, stalo se. Narodila jsem se. Nejsem si úplně jistá, kdo z toho vlastně mohl mít radost. Sestře bylo sedm a půl roku. Určitě měla již své záliby, způsoby, věci, na které byla zvyklá. To jsem jí asi během chvilky zničila. Také jsem jí vzala výsadní postavení jedináčka a jediné dostupné vnučky. Pravděpodobně jsem ji i postupně zajistila víc a víc povinností. Viděla jsem to před 2 lety u našeho syna. Sestra se mu nabourala do jeho světa a trvalo mu měsíce si na novou situaci zvyknout. Občas brečel, že se mu stýská po době, kdy jsme žili jen my tři sami. Zpětně mám pocit, že jsme ho na novou fázi života dostatečně nepřipravili a já jsem to navíc dělala celé zle. Spíš jsem ho vyděsila, než připravila. Troufám si spekulovat, že matka mohla být v přístupu k sestře stejně mimo. V horším případě ji třeba ani nenapadlo, že by bylo dobré v tomto směru něco sestře komunikovat. Díky jejímu velmi omezenému inteligenčnímu kvocientu (za který samozřejmě nemůže ona sama, ale její předci) je i tato varianta možná.

Otec měl svůj pracovní a milostný život v té době zavedený. Kočoval mezi hospodou, kde zrovna vařil nebo ji vedl, milenkou a námi. Prý přišel domů zaručeně, když potřeboval vyprat. Vyměnil špinavé oblečení za čisté a zase zmizel. Tolik matky verze. Sestra o té době se mnou nikdy nemluvila. Nevím, kolik si toho pamatuje a já si nepamatuji nic. Obecně bych řekla, že moje paměť patří spíše k těm slabším v ročníku. Nejstarší vzpomínku mám právě na dobu, kdy byl rozvod na spadnutí a rodiče se hádali přes stůl v kuchyni. Stála jsem ve dveřích do dětského pokoje a vůbec jsem jim nerozuměla. Bylo to, jako by mluvili cizí řečí. Pamatuji si to naprosté zmatení. Nevěděla jsem, co si říkají. Asi mluvili moc rychle, nahlas a používali nepěkná slova, která můj slovník zatím neznal. Chtěla jsem tomu rozumět a tak jsem se zeptala, co si to tak nahlas říkají. Matka s tím byla hned hotová, poslala mě do pokoje a zavřela dveře. Pak mám ve vzpomínkách střih a další zapamatovaná událost je den, kdy se táta stěhoval. Bral velké i malé věci, které tvořily součást našeho/mého světa a odnášel je pryč. Mám pocit, že mě ani tak nezajímalo, kam vlastně jde. Ptala jsem se, proč nám bere ty věci. Jako by odnášel mojí domácí jistotu těch dní. Byla tam i menší gumová taška Pepsi Coly, která se dala nafouknout jako polštářek. Vnímala jsem tu věc jako něco exkluzivního. Vlastně v roce 1984 to tak možná i bylo. Měla jsem jí ráda, super se s ní blblo ve vodě. Táta do té Pepsi tašky dal nějaké poslední drobnosti, ale slíbil, že mi ji potom vrátí. Tu tašku jsem už nikdy neviděla, stejně jako vzájemnou lásku rodičů. Tu jsem vlastně asi neviděla nikdy.