Kouzelný dědeček mládeži nepřístupný

„No teda, takový nemravnosti, že se nestydíte.“ Takhle nějak by na mém místě reagovala moje babička. A ani já tomu nebyl daleko.

Asi dva dny zpátky jsem zavítal do odchodu s levnými knihami. Po deseti minutách jsem svojí výpravu za dobrou levnou knihou vzdal a přesunul se k polici s audio nosiči. Třeba budu mít víc štěstí.

Stál jsem u regálu s (hudebními) CD a DVD a najednou, kde se vzal, tu se vzal, do obchodu vstoupil svižným krokem dědeček jako z pohádky. V ruce hůlku, na hlavě bekovku, oděn do šatů, které by u módní policie dnes asi neprošly. Měl takový šibalský, ačkoli trochu opuštěný výraz. Postavil se vedle mě a zaujatě zkoumal nabídku.

„Jo, jo, tak tohle ne, tohle ne.“ Zamumlal si a zatratil foch s populární hudbou. Pak se přesunul.

Hleděl jsem si svého, byť po očku stále sledoval onoho dědečka. Ten pomalu ale jistě zakotvil u regálu s DVD nesoucími označení „mládeži do 18-ti let neprodejné“.

„Jo, jo. Tyhle kazety jsem hledal..“  Vyhekl. Dlouho celý regál se zalíbením pozoroval, labužnicky jej projížděl  titul po titulu, pak vytáhl jednu z „kazet“ a jal se prohlížet zadní stranu bukletu. Vratíl ji zpět a vytahl další. Pak znovu. A znovu.

Vida. Kouzelný dědeček sjíždí porno.

Poněkud zaskočeně jsem to celé pozoroval. Měl jsem před sebou pána, kterého by moje babička pravděpodobně nazvala „starým kozlem“, možná mávla rukou a znechuceně odešla. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem se cítíl poněkud pohoršeně. Nejspíš bych se ani ve svých dvaadvaceti letech neodvážil něco takového si koupit. Nemám rád porno.

Přijde mi totiž v základu dost nechutné a ačkoli se pornoherci a pornoherečky snaží povětšinou vzbudit dojem, že se jedná o práci jako každou jinou, já osobně to jako normální práci neberu. Snad jsem teď neurazil útlocitné persony erotického byznysu. Ten pán u regálu můj názor ale očividně nesdílel.

Vybral si svůj film, nestačil jsem zachytit název, ale na přebalu se to hemžilo slečnami s vzezřením a pravděpodobně i náturou prostitutek, přemírou mejkapu, pohlavními orgány obou druhů a třemi „X“.

Tak jsem ho pozoroval, jak ničím nezatížen kráčí k pokladně a trochu jsem se zastyděl. Jako by on byl mladíkem a já starým pánem v duchu hořekujícím nad mladým nemravou. Mávl jsem nad tím rukou a sám sobě se zasmál. Ale co, když se mu to líbí…

Svižným krokem, jakým do obchodu přišel, z něj zase odešel.

Já si nakonec nic nekoupil, ale v mysli jsem zůstal s tím dědečkem a zkusil si představit jeho příchod domů.

Vejde do bytu, nazuje si papuče, políbí na čelo manželku (tak trochu automaticky) a zasedne ke stolu. Podává se oběd.

„Tak jak bylo ve městě Františku, kde jsi byl?“

„Ále. Byl jsem se podívat na knížky.“

„Aha. A koupil sis nějakou?“ ptá se manželka a nalévá polévku.

„Ále. Jednu. Takovou přírodovědnou knížku. To by Tě asi nebavilo. Dobrou chuť.“ Chvílí se odmlčí.

„Ty, Aničko.. Máš dnes něco v plánu?“

„Chtěla jsem skočit na návštěvu k sousedce. Proč?“

„Ále. Že bych měl klid na čtení.“