Jsem chlap a nechci se bavit o autech

Co, vole, co máš za auto?“ Tahle otázka (včetně akurátního a nezbytného použití slova "vole") vždycky vyvolá víceméně stejný kolotoč otázek a odpovědí, údivů a zatracení.

Odpovím a i přes předchozích zkušenostech doufám, že se tentokrát následující rozhovor bude ubírat jiným směrem. Nebude.

„Hm, to je docela malý. Vejdeš se tam vůbec?“, debata přerušena salvou huronského smíchu, ovšem ne mého, načež pokračuje, „Kolik to jede nejvíc?“

„To nevím, nezkoušel jsem to.“

„Hm. To pojede tak 180 kiláků max. A spotřeba?“

„Malá. Nevím přesně.“ V tento moment už začínám litovat času stráveného touto konverzací.

„A obsah to má jakej?“ 

„To nevím.“ 

„Jak nevíš?! Je to snad tvoje auto, ne, vole?“

„Mě tohle nezajímá.“

„Coo? Seš snad chlap, ne? Jak nezajímá?“

Po absolvování podobné konverzace mě přepadne prapodivný pocit méněcennosti. Opravdu mě pohlaví předurčuje ke kladnému vztahu k určitým věcem, v tomto případě autům? Kdo ví. Podle některých reakcí soudím, že asi jo.

Auta mě nezajímají. Zatratil jsem je stejně jako jinou mužskou devizu – fotbal. 
Už v útlém věku jsem je redukoval na čtyři kola a kapotu a houfně jejich miniaturní modely vyměňoval za jiné hračky, hodné mé pozornosti. Nutno podotknout, že tento postoj ve mne ve značné míře přetrvává dodnes. Akorát že vyměnit auto za stříkací pistolku už nebude taková pecka jako kdysi.

Přemýšlím, kde se stala chyba. Já, jakožto zástupce mužského rodu jsem se měl narodit podle představ většiny populace s francouzským klíčem v ruce umazaným od oleje.
Zcela nepochopitelně jsem se ovšem narodil s tou nejmenší dávkou entuziasmu vůči všemu s motorem.

Popravdě řečeno už mě tohle dogma unavuje. Kluk rovná se auto, holka rovná se bárbína. Nedávno mi někdo řekl, že si nedokáže představit, co by si bez aut počal, že by si neměl s kamarády o čem povídat. Smutné. Aspoň z mého pohledu. Copak není jiné téma? Já vždycky tíhnul spíše k umění a tak, ale to je moje věc. Nikomu to necpu a neohrnuju nos, když to někoho nezajímá.

Například můj táta auta zbožňoval, brácha se jimi začal ve větší míře zaobírat sice později, ale začal. Až přehnaně do podrobna. A já? Nějak mě to minulo. Zřejmě. Uvidíme, jak to půjde dál, třeba ještě později vezmu motory na milost. Všechno má svůj čas. Zatím si ale radši budu kreslit. Nebo jinak tvořit.

Nicméně, stala se podivná věc. Nedávno se mi z nepochopitelného důvodu přestalo stahovat okénko, tak jsem poprosil bráchu, jestli by mi nepomohl s opravou. Souhlasil a rozvněž jsme se rozhodli provést údržbu celého auta, doplnit všechny možné kapaliny a tak dále. 

Když jsme skončili s údržbou, odcházel jsem skoro i s příjemným pocitem, zaplavila mne vlna endofrinů bratrské soudržnosti strávené při společné aktivitě a čas strávený rejpáním se v technice připadal o moc příjemnější než kdykoli předtím.

Možná ta auta ještě vezmu na milost, třeba si k nim krůček po krůčku vypěstuji vztah a i je pochopím. Bude to dlouhá a složitá cesta, ale třeba se to změní. Určitá šance tu je. 

To jsem si myslel, než přišel zádrhel.

„To není možný.“ Zaslechl jsem od otevřené kapoty, nad kterou se skláněl brácha. Přišel jsem za ním, co se mu nelíbí a v duchu jsem si maloval, že našel nějakou šílenou smrtelně nebezpečnou závadu. Ve skutečnosti byla příčina jeho zděšení o moc prostší.

Oba jsme zírali na nádržku s chladící kapalinou, jenž jsem před chvílí svědomitě naplnil. Až po okraj.
„No co?“ Měl jsem ji naplnit na max, bráchova slova.
„Když řeknu na max, myslel jsem po rysku. Max. Ryska. Chápeš?“ Jeho hodina mototechnické osvěty totálně selhala. Lomí rukama a kouká do nebe. Pro příštích pět minut mě zatratil. Ale na druhou stranu, co mohl čekat?

Narodil jsem se s francouzákem v ruce možná umazaným, ale spíš od tuše.