Se Smrtí nebudu kamarád

Už od malička je mi to nad slunce jasné. S tím na kost vyzáblým chlápkem/ vyzáblou slečnou prostě nemůžu vyjít, i kdybych se sebevíc snažil.

Při pomyšlení na okamžik vlastního exitu se mě zmocní úzkost a nejsem schopen přemýšlet o ničem jiném. Jak příhodné, že se tyhle myšlenky většinou dostaví v noci, kdy je všude tma, což ještě podpoří krásně děsivou atmosféru.

Nejsem si úplně jistý, kde jsem k tomu strachu ze smrti přišel, trápí mě to od mala. Pamatuju si, že jsem jednou s brekem přiběhl k mámě, že nechci umřít. Tenkrát mi stačilo vysvětlení, že budem spolu skákat po obláčcích v nebi a že se nemám čeho bát. Na pár let to vážně pomohlo. Pak jsem o tom začal zase přemýšlet a dospěl jsem k názoru, že smrt není nic pro mě.

Už jenom to, že mi vstoupí do života předem neohlášená, kdy se jí zrovna zachce, mi vadí. Nemám rád nečekané návštěvy.

Krom toho její návštěva nepřinese pravděpodobně nic dobrého- po zbytek věčnosti budu nehnutě ležet v dřevěné bedně a koukat do víka zespodu. A pomalu se rozkládat.

Na posmrtný život nevěřím, i když by to bylo fajn. Tak aspoň tajně doufám.

Nějak si tu situaci nedokážu představit. Běžný den, všechno jako obvykle, jenom mi v nestřeženém okamžiku cosi v kápi poklepe kosou na rameno a ende. Prázdno, temno, po mé existenci ani památky. Jenom mlhavý obrys ve vzpomínkách mých nejblížších. Mrtvo. Lidově řečeno.

S tím se pojí největší problém. Já nevydržím jen tak ležet ani hodinu v kuse na pláži, natož trčet někde pod zemí bůh ví jak dlouho. A bez hudby taky moc dlouho nevydržím. Skoro bych i řekl, že po delším časovém úseku stráveném bez hudby začínám být nevrlý a má nálada rapidně klesá k bodu mrazu. To máme další argument k případné názorové výměně se Smrtí: Půjdu s Tebou, ale budu sakra nepříjemnej. Uvidíme, co ona na to.

Nejpravděpobnější variantou je ovšem to, že nehne ani brvou a bez okolků moji duši zavede někam, odkud není návratu. Pomalu se rozpustím v mlhách ektoplasmy a uvolním místo nové duši a novému životu. A bude. Respektive nic nebude.

A jsem tam, kde jsem začal. Což je smutná parafráze života.

Udělám si jedno kolečko vlastním životem a vrátím se na začátek. Nezbývá nic jiného, než čekat. Smířit se a čekat.

Se Smrtí nebudu kamarád. Leda by mi povolila vzit si s sebou empétrojku.