Má cesta k šátkování

Šátek jsem si pořídila již v době, kdy jsem byla poprvé těhotná. Spíš jsem podlehla trendu než, abych to sama cítila jako nutnost. Asi taky proto šátek povětšinou zahálel. Neuměla jsem ho ani pořádně uvázat a asi i proto mne bolela z šátku záda. Nakonec jsem skončila pohodlně u kočárku. Člověk však brzy zjistí, že on ten kočárek zase takové pohodlí neskýtá. Naše města nejsou pro kočárky stavěná – vysoké obrubníky, schody, úzké dveře a hlavně žádní džentlmeni, kteří by vám je ochotně otevřeli. A to nemluvě o tom, když chcete využít MHD. Ale co, přežila jsem to a přežil to i můj synek. Během druhého těhotenství se mi pak dostala do ruky kniha Jean Liedloffové Koncept kontinua. Škoda, že jsem si ji nepřečetla už dávno. Ačkoli tento výrok příliš nekoresponduje s mým názorem, že věci se dějí přesně tak a tehdy, jak mají být.

u nás domaTomáš Legner

Každopádně tato kniha mne přiměla k tomu, abych šátek přeci jen vytáhla. Přiměl mne k tomu i můj druhý syn, který prostě vyžadoval náruč a já už díky Konceptu kontinua chápala proč. Už jsem se nenechala ovlivňovat okolím, které říkalo: „Pořád ho nenos, dítě si na to zvykne a ty pak nic neuděláš!“ U prvního synka jsem těmto moudrým řečem podléhala a nechala jsem se přesvědčit, že když je miminko napapané a přebalené, tak mu vlastně vůbec nic neschází a mělo by být spokojené. A vlastně když ho nechám tu a tam vyřvat, tak se taky nic nestane, alespoň si procvičí plíce.

Během těch necelých tří let jsem ale prošla jako osobnost určitým vývojem. Jedním z těch stěžejních je to, že mimo pracovní proces dá člověk průchod i svému jemnějšímu já. Člověk se možná víc dostane do hloubi svého nitra a pryč s přetvářkami, s tvrdou maskou, kterou člověk chtě nechtě nasadí, když je v práci, protože tam jsou, v dnešní době, tvrdé lokty nutností.

A přitom je to tak prosté, stačí se podívat na naše příbuzné opice. Malá opička se drží pevně své maminky, protože ví, že tam je jí nejlépe, že tam se jí nemůže nic stát. Je to instinkt, který funguje odjakživa. Cítí dech a tlukot srdce své matky, je v bezpečí a v klidu. Když už je trochu starší a osmělí se, tu a tam se odkulí a vzdálí od matky, ale kdykoli potřebuje, náruč je otevřená. Totéž je možné vidět u primitivních národů. A já to pozoruji nyní u své „opičky“ Davídka. V šátku je tak klidný a já mám pocit, že není nic přirozenějšího než mít své dítě stále na prsou.

V šátku jsem ho začala nosit hned po příchodu z porodnice. Prostě nechtěl být v postýlce, ale v náručí. Zpočátku jsem ho během dne měla z osmdesáti procent v šátku, ať už bděl a prohlížel si mě, svoje ručičky nebo hračku, sledoval, co dělám nebo spal. Dnes mu je téměř osm měsíců a šátek mám stále při ruce. Už tam sice není tak často, neboť zaznamenáváme první pokusy o průzkumy bytu. Ale přesto tam určitá potřeba být v náručí a v šátku, stále je a já jsem vždy připravena, mu jeho zázemí a bezpečí poskytnout. Šátek jsem se díky youtube naučila vázat docela slušně, záda mě občas docela bolí, protože Davídek už je taky kus chlapa, ale stojí to za to!

Když jsem letošní léto trávila u mé babičky, Davídka jsem měla stejně tak jako doma v šátku. Dělala jsem s ním prakticky vše snad kromě koupání – vařila jsem, uklízela, vykonávala své vlastní potřeby a tu mi babička začala znovu říkat svá moudra: „Pořád ho nenos, dítě si na to zvykne a ty pak nic neuděláš!“ a já na to odpověděla: „Babi, není nic důležitějšího než mé dítě, ostatní počká! Kdo z nás by se nechtěl alespoň na chvíli stulit do náruče své maminky!“ Ona se na mne tak zvláštně podívala a neříkala nic a já zahlédla, jak se jí v očích zaleskly slzy.