Vánoční přání

Vánoce je čas rozjímání. Je to čas, kdy dovolíme našemu lepšímu já vylézt z ulity a nemyslíme jen na sebe, ale na lidi kolem nás. Nemusí jít jen o naše příbuzné a přátele. 

Je úžasné slyšet a vidět, kolik z nás chce udělat radost někomu úplně cizímu, ať již prostřednictvím Krabice od bot pro děti z azylových domů, nebo koupí Nocleženky pro bezdomovce a nebo podporou projektu Ježíškova vnoučata, kdy potěšíme seniory v pečovatelských domech. Jiní zase soucítí se zvířaty v útulcích a nadělí jim nějaký ten mls...

Stojím na chodbě školy a čekám, až se syn oblékne a obuje. Prohlížím si přitom nástěnku, kde jsou vylepena vánoční přání dětí jedné páté třídy. V tom výčtu "blbostí" mne zaujme jedno přání, které je naprosto jiné než všechna ostatní.

Stojím u nástěnky, oči plné slz a ty nejde zastavit. Ještě další dva dny myslím na toto přání a na to cizí dítě, které už není dítětem... A myslím na své ukradené dětství, kdy jsem byla nucena řešit problémy dospělých, místo abych myslela na "blbosti"...jako bych se v té cizí holčičce našla...

A asi i proto, mi to nedalo a zjistila jsem si od třídní učitelky mého syna, kdo dané přání napsal. Je to nějaká holčička, která má prý ráda koně...

Nejsem Ježíšek a nedokážu splnit to, oč si napsala, ale chtěla jsem vykouzlit úsměv a tak jsem koupila knížku o koních a domluvila se s kamarádkou, která má několik koní, že holčičku ráda někdy povozí. 

Když jsem dnes ráno vezla syna do školy, holčičku jsme si vyhledala ve třídě a předala jí dárek. Byla hodně moc překvapená a spíš nevěděla, jak má vůbec reagovat a i když se úsměv na tváři neobjevil, věřím, že se objevil alespoň na duši...Minimálně na té mé určitě...

Přeji všem krásné vánoční svátky v kruhu těch, které máme ve svém srdci. Nechť se vyplní naše přání...