Na skok ve Varech

52. mezinárodní filmový festival v Karlových Varech se pomalu a jistě chýlí ke svému konci a mezi českými celebritami platí, že kdo nebyl ve Varech, jakoby nebyl! Nejsem celebrita, ale taky jsem si tam alespoň na otočku zajela...

U nás doma se neplánuje, u nás se koná. Takže když mi manžel oznámil, že na druhý den jede se staršími dětmi na vodu, bylo mi naprosto jasné, že já tedy trčet doma nebudu. S mamkou jsem se domluvila, že mi pohlídá našeho nejmladšího draka a obratem jsem alarmovala kamarádku, že pojedeme do Varů! Chvíli si klepala na čelo, zda to není blbost, jet 200 km tam a tentýž den zase zpět. Naštěstí je stejný poděs jako já, takže to nakonec vyhodnotila jako super nápad.

Na festivalu ve Varech jsem nikdy nebyla, ale kvalitními filmy nepohrdnu. Začala jsem tedy pročítat program a synopse jednotlivých filmů. Našla jsem pár, které mne oslovily a tak jsem se je  pokoušela zarezervovat. Tady jsem padla na první zádrhel - všechny rezervace byly beznadějně plné! Obrátila jsem se tedy na sestřenku, která ve Varech bydlí, zda by mi mohla přímo na pokladnách festivalu koupit lístky na mnou vybrané filmy. Ihned se mi vysmála, že si to představuji opravdu dost jednoduše. To prý nevím, že sehnat lístky na film je vždy problém?! Ne, to fakt nevím!!! Přesto ochotně zaběhla do pokladny, kde zjistila, že je vyprodáno. Máme prý jedinou šanci - stoupnout si hodinu před filmem do fronty a modlit se, že někdo rezervaci zruší. Taktéž jsem byla poučena, že na festival se přeci nejezdí kvůli filmům! "A proč tedy?", ptám se jak z jiného světa. "Kvůli atmosféře!"

Ráno jsme si přivstaly a už v 6:30 si to valíme směrem Karlovy Vary. Další otázkou je, kde blízko zaparkovat, abychom to neměly na druhém konci města. Opět využívám rad sestřenky na telefonu, která nás naviguje. Parkujeme asi 10 minut chůze od vřídla. Ještě není ani 10 hodin a město je jako vymetené. Zřejmě všichni dospávají po včerejším mejdanu. Plány nemáme žádné, snad jen korzovat městem sem tam, případně se vcucnout na nějaký ten film. Jak jde čas, lidí na ulici přibývá a přibývá, všude jsou samé fronty a tlačenice. A opravdu nejsem jedna z těch, kdo touží mít podpis, ač třeba dobrých herců, na nějaké kartičce. Co bych s tím, bože, dělala?! Jsem trochu jako v Jiříkově vidění.

Počasí nám přeje víc než dost, takže když pak máme možnost dostat se na jeden film (který nás už dopředu nezaujal), vlastně se nám ani nechce a dáme přednost čerstvému vzduchu. Samozřejmě nesmí chybět pózování na červeném koberci, nechť máme doma co ukazovat. Jedna z mála veřejných akcí, která mě zaujala, byl Dům České televize, kde průběžně promítali zajímavé pořady.

Naštěstí jsou Vary krásné město, kde je nač se dívat - nádherné parky, domy, kolonáda. Procházíme se sem tam, uděláme si piknik v parku, dáme si drink a snažíme se nasát tu atmosféru, o které hovořila sestřenka. Nakonec jsme šly na exkursi do podzemí vřídla. Je téměř 18.00, čas na odjezd. Máme v nohách spousty nachozených kilometrů a ač jsem z festivalu jako takového trochu rozpačitá, myslím, že jsme den užily minimálně na 130% a opravdu jsem ráda, že jsem to konečně mohla zažít. Jen si tak říkám, že ten náš dnešní VÝlet, byl možná spíš trochu Úlet.