Den D

...alespoň tak prožívala většina prvňáčků dnešní den! Právě oni totiž dostali dnes své první vysvědčení! I pro ostatní žáky a studenty je to zřejmě významná událost a možná ještě více pro jejich rodiče.

Mé děti ještě nejsou školou povinné, ale když jsem tak během dne viděla, jak se facebook mých přátel plní kopiemi vysvědčení jejich ratolestí, musela jsem se nad tím pousmát. Jak velký význam je takovému kusu papíru přikládán. Jakoby se vás někdo někdy v životě na to ptal?! Ale nadšení rodičové se chlubili o sto šest. Paradoxně to byli hlavně ti, kteří ve škole zrovna příliš nezářili, jak si tak vzpomínám.

Když nedávno padla řeč na nějaké akci na toto téma, nemohl nikdo z mých přátel uvěřit, že se na mém prvním vysvědčení neblýskala velká jednička. Pravda, je to pro mě dodnes trochu trauma. Stejně tak jako celá první třída, ba první stupeň základní školy.

Jsem narozená koncem srpna a ještě k tomu s hendikepem leváka. Přesto mě máma poslala do školy hned po završení šesti let věku. A já nebyla na školu ani náhodou připravená, což se se mnou táhlo celý ten první stupeň. Argumenty soudružky učitelky, že mi asi bude muset dát  na vysvědčení ve druhé třídě trojku z kreslení, protože si jako levák výkres vždy rozmažu.

Více méně jsem se "srovnala" až asi v šestce, kdy jsem již platila za premiantku třídy. Ještě že tak, protože to už na tom začalo fakt skoro záležet! Jsem z dělnické rodiny, kde nejvyšší dosažené vzdělání byl učební obor a někdo přeci už konečně musí prolomit ledy! 

Když mě pak přijali na Obchodní akademii, hned jsme posílali telegram babičce a dědovi, nechť si to hezky pošťačka přečte a roznese tu novinu nejen na místo určení. 

A budu sekretářka, heč! Nebudu muset makat rukama, ale hezky si budu pilovat nehtíky někde v kanceláři za psacím stolem.

 Trvalo to jen čtyři roky a já jsem jako první z rodiny držela maturitní vysvědčení. Na něm se již stkvěly samé jedničky.

Vysoká škola na sebe nedala dlouho čekat a já se zase hnala za dalšími jedničkami, které pro mě byly důležitější než to, zda vůbec něco umím a zda mě to vůbec baví. Nemůžu přeci zklamat!!!

Dokonce jsem se neštítila ani toho, mít při sobě tahák! Vzpomínám, jak mne jednou načapal profesor matematiky při listování tahákem. Byl to takový frajer, že to přešel bez jakéhokoli komentáře a dokonce se trářil, že to vůbec nevidí. Já byla červená až na zadku - studentka vysoké školy chycena při podvodu! Ale co by člověk neudělal pro to, aby uspěl, že?!

Omluvou mi pro tento případ snad může být, že opravdu matematická teorie plná vět a definic začínajících slůvkem "Nechť", není pro normální smrtelníky srozumitelná.

Každopádně veškeré mé životní zkušenosti směřují k jednomu závěru - nemám ráda známkování, známky a vysvědčení! Stejně tak neuznávám různé časově omezené testy a zkoušení.

Vzhledem k tomu, že pro mého prvního synka bude příští rok škola aktuální téma, hledám a vybírám školu, která není na soutěžení tohoto typu založená. Chci, aby ho škola zajímala a bavila z toho důvodu, že se tam něco nového dozví a naučí, ne aby to byla honba za známkami.

Minimálně už vím, že o tom ten život fakt není!