Náš sociální stát

myslíte si, že když budete do systému spravedlivě odvádět pojištění a daně, že se vám stát stejnou měrou odvděčí, až to budete nejvíc potřebovat... jste na velkém omylu, stát se na vás z vysoka...

Mám jednaosmdesátiletou babičku, která celý život poctivě pracovala.  Žije sama na venkově v domě, který vlastníma rukama postavili s jejím mužem. Ten je již sedmnáct let po smrti. Oba byli dělníci a žili takovým tím klasickým venkovským stylem života - každodenní dojíždění do města za prací ve fabrice, po práci a o víkendech starost o dvě děti, zahradu, slepice, králíky, zkrátka prostí skromní lidé. 

Před dvanácti lety prodělala babička mozkovou mrtvici, z které se jakžtakž vyhrabala, ale jak to tak bývá, následky si nese dodneška - špatně chodí, má bolesti zad a levé nohy a díky tomu často padá. Od té doby zvládá opravdu jen základní péči a proto k ní střídavě dojíždějí (15 km tam a 15 zpět) obden její dvě dcery, které jí pravidelně zajišťují nákupy, jednání s úřady, odvoz k lékaři, úklid domácnosti, osobní hygienu (sprchování, mytí hlavy), zkrátka věci, které babička sama bohužel již není schopna zvládat.

Celých těch dvanáct let se její dvě dcery o ni takto starají, namísto toho, aby si po těžké práci v třísměnném provozu, odpočinuly. Dělají to rády a berou to jako samozřejmost, postarat se o blízkého člověka. Krom dobrého pocitu a občasného: "Děkuji!" za to nic nemají.

Letos v zimě si babička při pádu ze schodů zlomila bederní obratel a byla hospitalizována v nemocnici. Po více než týdnu na ortopedicko-traumatologickém oddělení se začalo řešit, co s babičkou. Sama ve svém domě být nemůže, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kdy byla její mobilita omezena na minimum, potřebovala v podstatě čtyřiadvacetihodinovou péči. Obě její dcery však chodí do práce, mají pár let do důchodu a nemohou si dovolit delší absenci. 

V úvahu byla léčebna pro dlouhodobě nemocné. V tu chvíli jsem se do toho vložila já a ač mám tři malé děti (7let, 4 roky a 1 rok), rozhodla jsem se, že zkrátka na LDN babičku nedám a raději se pokusím o ni starat sama v našem domě. Manžel mě podpořil v mém rozhodnutí, že to alespoň zkusíme. Původně lékaři říkali, že by rekonvalescence měla trvat šest týdnů. Babička potřebovala speciální postel, kterou jsme si museli kvůli tomu za poplatek 1200,- měsíčně zapůjčit.

Z šesti týdnu se nakonec vyklubaly čtyři měsíce! Zpočátku to bylo opravdu náročné, protože jsem pečovala více méně o ležáka. Měla takový korzet, s kterým se směla na dobu nezbytně nutnou zvednout a došourat se alespoň na záchod, což byla anabáze minimálně na dvacet minut. Sama to samozřejmě nezvládla, musel při ní stále někdo být. Každý den mi jezdila pomáhat po práci na pár hodin střídavě buď moje máma nebo teta. Nejvíc mi vadila skutečnost, že jsem byla uvázaná a nemohla jsem pořádně nikam jet. Z toho jsem měla chvílemi opravdu úzkosti.

Ale zvládli jsme to a po třech měsících jsme mohla babička odložit korzet a konečně se mohla začít posazovat a víc chodit. Pomocí berlí se pohybovala po místnosti, občas vyšla i na zahradu, sama si už zvládla ohřát v mikrovlnce jídlo, uvařit si čaj apod.

Každopádně ihned po jejím úraze jsme se rozhodli, že požádáme stát o příspěvek na péči. Určitě ne z důvodu, abychom se nějak obohacovali, ale proto, že z důchodu opravdu nezbývají peníze na zaplacení nějaké sociální pracovnice, která by alespoň občas došla babičce pomoci, vykoupala ji apod.

Postup je asi takový, že si zažádáte, po nějaké době dojde sociální pracovnice, která šetří situaci na místě, vyplní s dotčenou osobou dotazník, úřad kontaktuje obvodního lékaře, který se k tomu vyjádří ze svého pohledu, pak se to nějak zhodnotí a je výsledek. 

Měla jsem tu možnost být přítomna u dotazníku, který paní úřednice s babičkou vyplňovala a musela jsem se opravdu zasmát, jak se člověk jinak vidí a jaká je skutečná realita. "Jak zvládáte osobní hygienu?", zněla jedna z otázek. "Dobře!", odpověděla na to bez okolků babička. Tak pokud měla na mysli, že si po toaletě dokáže sama umýt ruce, tak ok. Akorát zapomněla podotknout, že již víc jak deset let ji musíme koupat a mýt hlavu, neboť má závratě, padá a sama by to nezvládla. "Trpíte inkontinenci?", byla jedna z dalších otázek. Kromě toho, že babička ani tohle slovo ve svém slovníku nemá, po přetlumočení, zřejmě ze studu, odpověděla, že nikoli. Přitom posledních pár let moč prakticky neudrží, proto musí každou chvíli preventivně na záchod a i tak nosí vložky, které si musí sama kupovat. A takto bychom mohli pokračovat bod po bodu. Tak si tak říkám, do jaké míry je obdobný dotazník vůbec relevantní. Ale holt postup je daný zákonem. Stejně tak i kritérium, že se posuzuje dlouhodobost stavu pacienta a vzhledem k tomu, že my máme skoro ležáka pouze čtyři měsíce, tak to je málo. Musí to být minimálně rok! A nějak je nezajímalo, že daná osoba již dlouhodobě nezvládá spoustu úkonů nutných k plnohodnotnému životu.

Korunu tomu zřejmě nasadil ještě obvoďák a jeho vyjádření. Vyhořelý doktor, nerudný člověk, který si léči své komplexy na pacientech a ti staří pacienti, ti přeci patří do hrobu. Bohužel pro staré lidi je lékař něco jako Bůh a naše babička k němu chodí již roky a nikdy by si nedovolila o panu doktorovi říci křivého slova. Roky si při každé návštěvě stěžuje na velké bolesti zad a levé nohy. Pan doktor ji vždy zkušeně odbyde, že co by chtěla při svém věku. "To je stáří, pani!" Jo stáří a taky zanedbaný člověk, kterého pořádně nikdy neposlal na žádné vyšetření, což se teď tak trochu ukázalo. Když jsme ji po inkriminovaném pádu odvezli na pohotovost, poslali ji na CT vyšetření, kde se kromě akutní zlomeniny bederní obratle, prokázala ještě jiná stará fraktura jiného obratle. To by snad i vysvětlovalo ty dlouhotrvající bolesti zad, které tlumila maximálně ibuprofenem. O vyšetření, zda babička nemá řídnutí kostí (což by napovídalo) si můžeme nechat jenom zdát. Na co, vždyť to je zbytečný léčit starou bábu, jak jsem již říkala, ta je na odpis.

Po nějakém tom měsíci přišla zamítavá odpověď, že babička na příspěvek na péči nárok nemá. Kdybychom babičku dali na LDN, vyšlo by to stát mnohem více peněz! A nebo vlastně mnohem méně... pravděpodobně by tu už babička nebyla. A to je vlastně asi cíl našeho státu! Co se stárými? Vykopat hlubokou díru a tam je všechny naházet na jednu hromadu a zasypat!

Rozhodně nelituji toho, že jsem se o ní starala ve chvíli, kdy to nejvíc potřebovala. Jen nemůžu rozdýchat to, že náš sociální stát není schopen pomoci v nouzi tomu, který celý život poctivě dřel a přispíval do systému. A to kolem dokola slyšíte zkazky, jak někteří využívají až zneužívají sociální dávky a to především ti, kteří nikdy nezaplatili na daních a pojištění pořádně ani korunu. Když nic jiného, tak je to minimálně k pláči.

Každopádně chci vzdát hold všem těm, kteří se starají o své blízké nemohoucí rodiče, manžele, děti, či jiné příbuzné a to bez ohledu na to, zda dostávají příspěvky či nikoli. Jen člověk, který to sám zažije si uvědomí, že to není sranda. Upřímně musím říci, že nevím, zda bych do toho znovu šla a zda bych to psychicky zvládla.