Kronika mého rodu – příběh první - Láska až za hrob

Už před více než patnácti lety jsem si řekla, že se pokusím pátrat po svých předcích. Celé ty roky byly jen ve znamení plánů, ale teď jsem se do toho pomaloučku polehoučku pustila. Začínám odkrývat jména, totožnosti a s nimi ožívají staré příběhy a já se rozhodla Vám některé z nich vyprávět...

vdova Anna se svými třemi sirotky v roce 1918neznámý

První světová válka byla v plném proudu a v ní bojoval i šestadvacetiletý Josef, manžel a otec tří dětí (2roky,1rok a ještě nenarozeného miminka-to si tak člověk říká, jaká je válka svině, nikdo se neptá, zda chceš nebo nechceš zemřít!). Bylo pár dní před Vánoci, osud si nevybírá a neušetřil ani Josefa. Dne 3.12.1914 po průstřelu umírá někde u Prešova (pozn.: třetí jeho dítě se pak narodí 31.12.téhož roku již jako pohrobek). Umírá v náručí svého druha z rodné vesnice Hynka. Jeho poslední slova zní: „Postarej se prosím o mou ženu Annu a moje děti!“

Hynek válku přežije a po návratu z ní chce splnit poslední přání dané kamarádovi! Vyhledá Annu, která se doposud snažila udržet hospodářství a svou rodinu, jak to jen šlo. Hynek Anně zprvu pomáhá s hospodářstvím a se vším, co je potřeba. Po čase vztah přeroste přátelství a Hynek požádá Aninku (jak ji láskyplně celý život říká) o ruku a už v roce 1920 se jim narodí společný potomek Jaroslav – můj děda!

Aninka se nikdy nedozvěděla o slibu, který Hynek dal Josefovi. Byla to velmi silná a hrdá žena, která by nechtěla, aby si ji muž nevzal z lásky, nýbrž z povinnosti. Z vyprávění vyplývá, že ona byla generálem celé rodiny a pradědeček jí plnil, co jí na očích viděl. Byl velmi schopný kolchozník a jejich hospodářství prosperovalo a stále se víc a víc rozrůstalo až do doby, kdy jim komunisti půdu zabavili. Ani poté na půdu nezanevřel a dále s ní pracoval, stal se místním hrobníkem a kopal hroby.

Hynek a Aninka spolu prožili víceméně krásný život pečujíce o děti a vnoučata. Ke stáru trpěla Aninka čím dál tím častěji silnými astmatickými záchvaty. Při jednom takovém byla přítomna celá rodina obávající se toho nejhoršího. I když možná, že rychlá smrt by byla lepší než další záchvat! Když se ptal můj děda přivolaného lékaře - svého kamaráda, co bude teď, dostal odpověď: „Přijde další záchvat a to už bude konec!“ Jaká to musela být hrůza vidět trpět maminku, když to donutí milujícího syna požádat lékaře, aby dal jeho matce smrtící injekci! A on z kamarádství a ze soucitu s umírající ženou, poslechl! (ač tím samozřejmě velmi riskoval, neboť ani tehdy nebyla eutanasie u nás povolená) Aninka umřela v klidu ve spánku!

Hynek truchlil, a protože se říká, že když jsou si dva lidé souzeni, do roka a do dne po smrti jednoho, ho následuje ten druhý, nebylo tomu jinak ani v tomto případě - Hynka zanedhlou potom porazilo auto. Bylo to v  době, kdy projelo obcí deset aut za den a právě v tu osudnou chvíli tam přecházel starý osmdesátiletý Hynek silnici. Konečně mohl být zase se svou milovanou Aninkou...