Jsou z nás venkovani

Nedávno jsme se přestěhovali z města na venkov. Od malička jsem žila a vyrůstala ve městě, a ač jsem za prarodiči na vesnici jezdila jako dítě téměř každý víkend a trávila u nich všechny prázdniny, necítila jsem k venkovu žádný zvláštní vztah a ani ve snu by mne nenapadlo, že tu nakonec budu žít.

Po dokončení střední školy, jsem odjela z našeho maloměsta studovat do matičky Prahy a zůstala jsem tam i po studiích pracovat a neplánovala jsem návrat. Jenže člověk míní a život mění, když jsem pak otěhotněla a my měli vyřešit naši bytovou situaci, tak jsme prostě vhodný byt ke koupi v Praze nenašli. Navštívili jsme víc než padesát bytů a žádný zkrátka neodpovídal naší představě. A když se to ještě mělo protnout s představou ceny, tak to už vůbec bylo nereálné. Nakonec jsme se rozhodli, že kromě Prahy budeme hledat i v našem rodném městě (jsme s manželem oba ze stejného města, ač jsme se poznali v Praze). Již třetí byt, který jsme viděli, jsme koupili. A tak se z nás rázem stali znovu maloměšťáci. Strašně moc se nám nechtělo!!! Vnímali jsme to tehdy jako ryze pragmatické dočasné řešení. Když jsem pak jezdila s kočárkem po městě a nedalekém lesoparku, ještě mnohokrát jsem děkovala šťastné hvězdě, že jsme z Prahy "utekli". Představa, že se tam s kočárkem handrkuji pražským MHD, čuchám auta a míjím bezdomovce a jiné pochybné existence, běhal mi mráz po zádech. Zlatá Boleslav! Nehledě na to, že máme obě babičky za rohem.

Ale dnes chápu, proč se nám tak nechtělo. Byl to zlom a nešlo ani tak o bydlení. Ač jsme se na miminko těšili, byl to zároveň zlom v tom, že končil náš svobodný život a my si ještě nebyli schopni plně uvědomit, že to nejhezčí nás vlastně teprve čeká.

A tak jsme si spokojeni žili v našem malém bytečku. Když jsem pak otěhotněla podruhé, shodli jsme se na tom, že ve čtyřech už budeme potřebovat něco většího než našich padesát metrů ve 2+1. A tak jsme zase začali hledat. Navštívili jsme několik větších bytů, přičemž jsme si uvědomili, že pokoj navíc, není to, co chceme a tak jsme při listování nabídek realitních kanceláří zahrnuli do našeho zorného pole i rodinné domy v Boleslavi a okolí. Až jsme jednou v inzerátech objevili ten „náš“! Zaujal nás tedy především cenou a velikostí a také pěknou zahradou. Ihned jsme volali do realitky, kde nám řekli, že už je složená rezervační záloha. No nic, budeme hledat dál.

A tak jsme stále probírali kupy inzerátů. Asi po půl roce jsme najednou objevili mezi nabízenými domy znovu ten „náš“. Prostě si nás vyhlídnul a počkal si na nás a tak jsme ho koupili. Na první pohled to teda spíš byla ruina, ona to tedy byla ruina i na druhý pohled, ale vzhledem k tomu, že manžel je architekt, tak si uměl představit, do čeho jde. Vzhledem k našim omezeným finančním možnostem, trvala rekonstrukce déle než bychom chtěli, ale neměli jsme na to, abychom si sem pozvali firmu. Ale díky tomu jsme tedy ušetřili minimálně polovinu peněz. Rekonstrukci jsme dovedli zatím alespoň do takového stádia, aby se tu dalo žít. Ono opravit kamenný 130 let starý nepodříznutý dům o 100m2 podlahové plochy v jednom podlaží, přičemž podlaží jsou 2 plus podkroví, není záležitost na měsíc, ale jak jsme záhy po přestěhování zjistili, je to záležitost na celý život. Stále bude co dodělávat a zlepšovat.

Každopádně už třetím měsícem bydlíme. Zatím objevujeme, co to vůbec znamená, žít na vesnici v domě se zahradou. V prvé řadě jsem si musela do své garderoby pořídit pořádné gumovky!

Na druhé straně můžu po obědě uvozit v kočárku prcka a nechat ho na zahradě pod oknem, kde vydrží spát na čerstvém vzduchu i tři hoďky. V bytě nejen, že nechtěl usnout, ale když už se zadařilo a zabral, vydržel slabou hodinu.

Užívám si takové zdánlivé maličkosti, jako třeba to, že když je pěkně, můžu vyprané prádlo pověsit ven. Nekoupila jsem si žádný sušák, ale hezky po staru jsem kolem jabloní rozvěsila šňůry a tam to prádlo věším a dokonce mě to i baví a jak krásně voní!

Nebo když jsem pekla švestkový koláč. To si zaděláte na těsto, které necháte kynout a mezitím si seběhnete na svou vlastní zahradu, kde natrháte svoje vlastní švestičky ze svého vlastního stromu. Stejné to je, když děláte štrůdl z jablek. To je pak jiná radost z pečení. Ono vlastně ani nemusíte nic péct, už jen to, zakousnout se do domácího jablka, které není nijak ošetřené, je slast. Akorát pozor na červíky! Protože i oni vědí, co je dobré a tudíž v domácích jablkách červa najdete, v těch kupovaných nikoli, protože to ani červy nechtějí.

Celý říjen jsem pak sbírala a sušila ořechy ze dvou starých ořešáků, které tu máme. Je to paráda, moci návštěvu obdarovat pytlíkem ořechů. Nebo nabídnou domácí jablečný mošt. Letos jsme ho zavařili asi 50 litrů.

Téměř každý den chodíme do místního kravína pro čerstvé mléko. Ráno pak odeberu s vrchu smetanu a mlíčko chutná nejen nám, ale i našemu novému členu, kocourovi Mikešovi. Toho nám přivedli sousedi, že ho prý někdo do vesnice zavezl a zda se ho nechceme ujmout. Od té doby je u nás, takže myši nechť se třesou.

Ještě bychom rádi psa. Zatím nejsme schopni, domluvit se na tom, jakého. Já si tak nějak říkám, že on si nás už ten pravý najde sám, stejně tak jako to udělal Mikeš.

Pomaličku ale jistě se začíná o slovo hlásit sychravější počasí a ten, kdo dobře zná ten rozdíl, když hřeje ústřední topení, nebo když si zapálíte v kamnech, ten chápe, o čem mluvím. Jakoby z toho byla cítit ta síla Vaší energie už jenom z toho, že musíte vlastnoručně zapálit oheň a přikládat.

Oheň prazáklad života, je v nás tak hluboce zakořeněn stejně tak jako vztah k půdě. Jen jsme to za těch pár let v civilizaci zapomněli. Někdo ví rovnou, co chce, někdo si k tomu musí pomalu dospět tak, jako my.

Když jsem teď na mateřské, není nic lepšího než dům se zahradou kousek od přírody, dál od komerce a nákupních center. Vím, že přijde den, kdy budu naštvaná, až budu dělat taxikaře a budu vozit své ratolesti do školky a do školy, až budu muset vstávat ráno brzy, abych se dostala včas do práce. Až si pak ale budu moci od jara do podzimu dopřát odpolední kávičku hezky venku na zahradě pod naším ořechem, poslouchat zpěv ptáků ve větvích a pozorovat západ slunce, okamžitě zapomenu na těch pár nevýhod, které život na vesnici s sebou přináší.