Ach, to naše EGO

O egu by se dalo hovořit dlouho. Velmi pěkně to umí Jaroslav Dušek. Já ego chápu jako něco uvnitř nás, co nám brání v růstu. Rozhodně není ego totéž co zdravé sebevědomí.

Nedávno jsem se bavila s jednou známou a ta řekla zajímavou myšlenku o tom, že je škoda, jak dnešní chlapi nechodí na vojnu. Že by jim prý trochu spadlo ego, když by museli poslouchat a plnit nemožné příkazy svých gumových nadřízených. Něco na tom určitě je.

I ženy mají ego. Ovšem ego žen matek, dostane pořádně na prdel. A jeto tak dobře! Již brzy zjistíme, že nemá cenu dohadovat se s prckem, který vříská, že chce jiný banán, neboť ten jeho je pomačkaný a celý černý. Prostě mu dáme nový banán! Proč bychom to neudělali? Proč si nemožně stát za svým, když je v lednici jiný nepomačkaný banán? S dětmi se prostě nesoupeří o to, kdo bude vítěz. V těchto situacích je legrační pozorovat, jak se chová manžel. V tu chvíli mi to připadá jako dvě hádající se děti na písku. Ani jeden nechce ustoupit. Prostě absurdní a hlavně zcela zbytečná situace vzhledem k tomu, že jde o dvě vzájemně se milující bytosti.

Něco jiného samozřejmě je to, když dítě řve, že chce další čokoládu. Tu mu přirozeně nedám s vysvětlením, že po čokoládě ho bude bolet bříško a budou se mu kazit zuby a prostě jeden kousek čokolády denně stačí, tak jsme se přeci domluvili. Boj o čokoládu není vlastně boj ega, ale boj zdravého rozumu.

Právě včera jsem měla naprosto krásnou příhodu na téma EGO. Jela jsem odvézt starší dítě do školky. Musí se tam zajet z hlavní ulice do takového dvora průjezdem. Zabočila jsem z hlavní dost frekventované ulice do průjezdu, avšak ejhle, v průjezdu stálo auto a starší pán něco nakládal. Zastavila jsem a v tu chvíli se tedy v průjezdu ocitla dvě auta stojící proti sobě. Co teď? Pán na mne dost hrubě posunkuje, ať vyjedu. Já na něj křičím: „Jak mám vycouvat na silnici (a ještě k tomu s dětmi v autě), vždyť tam jezdí jedno auto za druhým?!“ Pán odvětí: „To mne nezajímá, já chci vyjet!“ Tak jsem prostě vycouvala na hlavní silnici, projíždějící auta musela zastavit a všichni jsme počkali, až pán se svým autem vyjede, teprve poté jsem mohla zajet do dvora. Nemyslete si, všechna krev se mi vařila v žilách a pán dostal pár jedovatých jmen. Ale brala jsem to jako zkoušku. Ještě nedávno bych totiž byla schopná v tom průjezdu stát a hádat se, kdo má komu uvolnit průjezd. Nehledě na to, že pro něj by couvání do dvora byl asi menší problém než pro mne couvání do hlavní silnice. Ale tak tohle prostě bylo to jeho EGO. Přeci nebude on ustupovat! Zcela čítankové by ode mne bylo, kdybych celou situaci ustála bez jakýchkoli emocí, ale i tak mám ze sebe velkou radost, že jsem takto zareagovala. Cítím, jak rostu. Ne nadarmo se říká: „Moudřejší ustoupí!“