Zrození blogerky

Někdy k tomu, aby se z vás stala blogerka, je potřeba zázrak, a to nejen jeden, ale rovnou dva a možná bude potřeba i třetí...

  Tak se ze mě na starý kolena stala blogerka, ale řeknu vám, byl to teda porod!

Nenadálý, komplikovaný, zdlouhavý a ještě k tomu s nejistým koncem.

Kdybych věděla, co všechno mě během zrodu toho mého blogu čeká, nejsem si úplně jistá, že bych si to celé znovu zopakovala, ale začnu hezky od začátku, ať z toho taky něco máte!

  Vždycky jsem měla značnou slabost pro všelijaké zápisníky, zápisníčky, notýsky a bloky, ale že jednou budu mít i jeden webový, tak to by mě teda v životě nenapadlo.

Nenapadlo mě to ještě ani minutku před tím, než byla má mysl myšlenkou na založení blogu vůbec obtěžkána, ale jak víme, k početí někdy stačí opravdu velmi málo, aneb jak se u nás v kraji říká:

Stačí jedna kapka a je z tebe taťka!

  V mém případě onou jedinou kapkou, jenž ze mě udělala mamku, byla konverzace dvou spolucestujících v tramvaji, ve které se jeden druhému nadšeně svěřoval, že si na „idnesu“ nedávno založil blog.

  To mě zaujalo.

  A nejen to!

  Jelikož jsem Češka, a ještě k tomu z Prahy, vyvolalo to kromě toho zaujetí i závistivou reakci, že ON má něco co JÁ ne, a když se to mému ego nepodařilo ani po pěti minutách jízdy rozdýchat, svéhlavě si umanulo, že i já musím mít na oněch stránkách svůj vlastní blog, a to nejlépe teď hned a tady!

  Naštěstí žijeme v době, kdy všechna výše zmíněná příslovečná určení jdou bez problém zrealizovat i když zrovna sedíte v přeplněné tramvaji, a přesouváte se z jednoho konce Prahy na druhý.

Stačilo jen sáhnout do kapsy pro toho mého mobilního „chytráka“, který mě svou inteligencí již dávno několikanásobně převýšil a pustit se do práce.

  No jo, ale jak si takový blog založit?

  Já nanejvýš tak uměla založit něco někam a pak to už nikdy nenajít, ale o založení blogu jsem nevěděla zhola nic.

  Nezbývalo, než se tedy na ony „idnesovské“ stránky vypravit a zjistit, co a jak.

  Jakmile jsem se ocitla na místě určení, začala jsem netrpělivě pátrat po čemkoliv, co by mi v přivedení blogu na tento svět nějak pomohlo, ale ať jsem pátrala, jak jsem pátrala, ničeho jsem se nedopátrala.

  Co teď?

  Dotyčný inseminátor, jenž mou mysl tak nečekaně zbouchnul, z tramvaje právě vystoupil, takže varianta, že bych to z něj dostala osobně – po dobrém nebo po zlém – byla pasé.

  A tak jsem se uchýlila k možnosti, která se mi dosud vždycky osvědčila a obrátila se na

strýčka Gúgla, který mě svými bezbřehými znalostmi zatím nenechal nikdy ve štychu.

  Ani tentokrát nezklamal!

  S odpovědí na otázku „jak si na idnes.cz založit blog?“ si hravě a bez okolků poradil, a já se tak dozvěděla, že vše, co je třeba k založení vlastního blogu udělat, je kliknout na tlačítko CHCI PSÁT SVŮJ BLOG, které naleznu na hlavní „idnesovský“ stránce vpravo nahoře.

   Jak prosté, že?!

   Ale kdepak!

  Tak prosté to zase nebylo, o čemž svědčily mé sprosté myšlenky, ve kterých se střídaly všelijaké názvy  genitálií spolu s nočními sexuálními pracovnicemi, jelikož to avizované tlačítko, které tam prý mělo být, TAM zkrátka a dobře N E B Y L O ! Ani vpravo, ani vlevo, ani nahoře, ani dole… prostě NIKDE!

  Když jsem onu stránku pročítala asi popatnácté a pomalu ale jistě začínala pochybovat nejen o své inteligenci hranostaje, ale i o sobě samé a všem, co se mnou souvisí, vzpomněla jsem si na svého tatínka, jenž celý život razí heslo: LÍNÁ HUBA – HOLÝ NEŠTĚSTÍ, a ukazováčkem zamířila na políčko „kontakty“, kde jsem na tamní emailovou adresu vyslala nouzové volání o pomoc.

  Mé S.O.S. zachytila jakási Helena, která mi nejprve v úvodu mailu uctivě poděkovala za zájem blogovat na jejich stránce, a o řádek níže mi laskavě zaslala záchranný kruh v podobě linku, jenž mě ale bohužel odkazoval na tentýž návod, který mi již před chvílí prozradil strýček Gúgl, a tak její pomoc vyšla želbohu naprázdno.

  Dotyčná se nejspíše domnívala, že zaslaný článek bude pro mé úspěšné počínání zcela dostačující a naše korespondence bude tudíž jednorázová záležitost, a pak o mně již v životě neuslyší, ale to chudák ještě nevěděla, s KÝM má tu čest!

  Naštěstí (pro mě, ale bohužel pro ni) zakončila Helena svůj email zdvořilou nabídkou, že kdybych SNAD  po přečtení instruktážního článku potřebovala i nadále s něčím konkrétním poradit, ať se na ni neváhám obrátit… no a já neváhala!

  Obratem jsem jí poslala email, ve které jsem vylíčila své trable a doufala, že přijde s nějakým řešením. Samozřejmě bych byla nejradši, kdyby přišla přímo osobně a můj prstíček nasměrovala na to patřičné tlačítko, ale na to, abych ji o takovou intimnost požádala, jsme se znaly ještě tuze moc krátce.

Raději počkám, až mi to při sedmistém osmdesátém devátém emailu (v němž ji budu opět žádat o pomoc) nabídne sama, a tak jsem se alespoň odvážila doufat, že mi pro lepší navigaci pošle třeba alespoň snímek obrazovky, GPS souřadnice nebo tak něco.

  Zatímco jsem procházela porodními bolestmi a elektronicky korespondovala s Helenou, tramvaj číslo čtrnáct mě dopravila na adresu mého pracoviště, kde na mě kormě kolegy čekala i noční směna.

  Po předání služby a odporoučení se kolegy domů, jsem se víceméně z nudy opět vypravila na „idnesovské“ stránky, ale tentokrát jsem k tomu nevyužila toho svého mobilního „chytrolína“, nýbrž služební počítač.

    A co se nestalo?!

  „Ha ha ha… a mám tě!“ zaradovala jsem se nahlas, jelikož se mi podařilo najít to zpropadený tlačítko  hned na první dobrou.

  Jelikož jsem zodpovědná osoba, ihned jsem napsala Heleně email, aby tu mou předchozí zprávu ignorovala, a až teprve poté horlivě klikla na to dlouho hledané tlačítko, a tím postoupila do vyššího levelu, jehož zdolání vyžadovalo vyplnění registračního formuláře, který se přede mnou na monitoru objevil.

  To bude hračka! pomyslela jsem si (naivně), a jelikož jsem chtěla mít celou tu porodní anabázi už konečně za sebou, bez otálení jsem se jala formulář systematicky, políčko po políčku vyplňovat.

  A ejhle!

 Co je zase tohle?!

 Ač jsem mačkala klávesy jako divá, první tři kolonky jenž dychtily znát mé jméno, příjmení a adresu zůstávaly i přes mou sdílnost nadále prázdné.

  Možná pro ně nejsem dost dobrá, napadlo mě, a abych si svou teorii ověřila v praxi, rozhodla jsem se na zkoušku neskromně vydávat za Elona Muska.

  Nic!

  Asi jsem nasadila laťku příliš vysoko, pomyslela jsem si v duchu a při druhém pokusu si zahrála na Bohdalku, protože kdo by té naší Jiřině odolal, že?

  Pořád nic!

  Nakonec jsem se uchýlila k zoufalému činu a vypůjčila si identitu jistého Petra Fyjali, abych vyzkoušela, zda v mém neúspěšném konání hraje nějakou roli politika či nikoli, ale když i mé třetí počínání skončilo neslavně, přestala jsem si své vyplňovací fiasko brát osobně, a říkala si, že je nejspíš chyba v systému…

  Abych vyčerpala veškeré možnosti, ještě jsem vyzkoušela různé druhy prstokladů - od datlování dvěma prsty až po psaní všemi deseti - leč také marně, a tak už snad jen zbývalo vyměnit při psaní horní končetiny za dolní, což by ale mohlo slavit úspěch jedině v případě, kdybych byla orangutan nebo šimpanz…

  Bezděky jsem si vzpomněla na bezrukýho Frantíka z Básníků, který dle vyprávění pana Filipovského nohama nejen psal, ale i maloval, a bylo mi stydno… a to tak, že velmi!

  Pomalu, ale jistě mi s prvními třemi kolonkami začala docházet trpělivost, a tak jsem se přesunula

ke kolonce čtvrté, jenž kupodivu vyplnit šla, a která mě vyzývala, abych jí o sobě minimálně v pěti souvislých větách něco prozradila, ale v závěru výhružně dodala, že pokud to nebude dostatečně zajímavé, nemám šanci a schválení, natož blogu, se na iDnesu nedočkám.

  Při přemýšlení co do té čtvrté kolonky napsat, jsem si tentokrát pro změnu vzpomněla zase na maminku, která je vyznavačkou hesla: KDYŽ NEVÍŠ, ŘEKNI PRAVDU! – a inspirována tímto jejím životním mottem jsem se dala do psaní.

  Pravdou bylo, je a bude, že ač by se to na první přečtení dle mého jména mohlo jevit zcela jinak, tak nemám – OPAKUJI, ŽE OPRAVDU NEMÁM! s Matkou Terezou, ani s Ester pranic společného!

   Pravdou také je, že po své vysoce inteligentní mamince a velmi nezručném tatínkovi jsem podědila jen to nejlepší, a jsem tedy stvoření VELMI NEŠIKOVNÉ, které možná i díky tomuto zděděnému handicapu vystřídalo již mnohá povolání.

  V mém poněkud obšírnějším „sívíčku“ byste se mimo jiné dočetli, že mám za sebou již kariéru zdravotní sestřičky, ošetřovatelky, prodavačky, lektorky - a to nejen anglického jazyka, ale také knih, což postupně vedlo k dráze překladatelské, během které se mi do naší krásné mateřštiny podařilo přeložit jen pár knih. A to doslova!

Také jsem přiznala, že nyní vášnivě koketuji se psaním, a že doufám, že to není jen další slepá ulička, ale že tentokrát tato má koketerie již konečně někam povede…

Po tomto upřímném, vyčerpávajícím a srdceryvném doznání mi do infa v požadovaném rozsahu minimálně pěti souvislých vět ještě jedna chyběla, a tak jsem na závěr dodala naprosto zásadní trojinformaci, že nesnáším křenovou omáčku, léto a pavouky!

  Pak jsem se opět vrátila k třem předchozím kolonkám a dala jim ještě jednu šanci, ale jelikož ji vůbec nevyužily, zpečetily tak svůj osud, kdy jsem nekompromisně a bez nejmenšího zaváhání, o slitování ani nemluvě, klikla na křížek v pravém horním rohu, a poslala tak celý registrační formulář do věčných lovišť a horoucích pekel k tomu.

  A samozřejmě jsem se o tom nezapomněla zmínit Heleně už v bůhví kolikátém mailu.

  Bylo mi ale líto té čtvrté, sáhodlouze vyplněné kolonky, která ačkoliv za nic nemohla, odskákala to stejně jako její umíněné kámošky, a tak jsem se někdy kolem půlnoci rozhodla dát registračnímu formuláři opravdu, ale již OPRAVDU poslední šanci.

  Po odkliknutí tlačítka CHCI PSÁT SVŮJ BLOG, které bych nyní našla už i po slepu, se přede mnou podruhé toho dne zjevil registrační formulář v celé své kráse, a světe div se, nejen, že VŠECHNY kolonky byly vyplněné, ale ještě k tomu SPRÁVNĚ!

  Ta Helenka, TA je prostě úžasná!!! Co bych si bez ní počala?!

  Nyní již zbývalo jen zmáčknout Enter a registrační formulář odeslat.

  A čekat, zda jsem dostatečně zajímavá…

  Následující den jsem se ke své emailové schránce dostala až někdy kolem poledne, a k mému překvapení tam na mě čekaly hned dvě zprávy.

  První byla od Helenky, ve které mě chválila, jak hezky jsem zvládla vyplnit formulář, a to naprosto bez jejího přičinění…

  Co to? Já myslela, že Helenka… a Helenka zase myslela, že JÁ…

  Ale když ne ONA, ani JÁ… tak KDO???  

  Nejspíš zázrak!

  Záhy nato se stal zázrak druhý, když mi v druhém mailu blahopřáli k úspěšnému schválení mé registrace.

  Hurá!!!

  Blog je na světě!

  Čas narození 9:45…

  Nyní však bude potřeba ještě zázrak třetí, aby ten můj blog vůbec někdo četl…

  Asi zase napíšu Helence…