Z bláta do louže

Jméno ani rodiče si člověk při narození nevybere, ale naštěstí si aspoň to jméno lze celkem snadno a rychle změnit...

   Rodiče ani jméno si člověk při narození nevybere.

   Bohužel? Bohudík?

   Asi jak kdy!

   V případě nespokojenosti si lze naštěstí jméno celkem snadno a rychle změnit, na rozdíl od ctěných pánů rodičů, které v případě nelibosti můžete leda tak akorát zatratit…

  Já v tomhle ohledu měla víceméně štěstí.

  Co se rodičů týče, nemohla jsem si vybrat líp – naši jsou zlatí. I se svým křestním jménem jsem docela spokojená.

  Ale to příjmení!!!

  Jako by nestačilo, že jsem měla zoubky jako Freddie Mercury (hlas už ale bohužel nikoliv…!!!), čímž jsem si na základce zcela oprávněně vysloužila velmi nelichotivou přezdívku Pizizubka, a k tomu byla ještě nejvyšší z celý třídy.  

S oním příjmením, takovými tesáky a skoro dvoumetrovým vzrůstem jsem byla vskutku NEPŘEHLÉDNUTELNÉ stvoření. Když se k tomu všemu o něco později přidala ještě puberta, kdy se začaly notně projevovat zejména maminčiny geny, byla jsem díky svým ironicko-sarkasticky laděným poznámkám vůči všemu a všem navíc i NEPŘESLECHNUTELNÁ…, a téměř i vyloučená ze školy.

  Vůbec bych se nedivila, kdyby mě leckteří vyučující ze základky měli v živé paměti ještě dodnes, a to zejména ti, kteří mě vyučovali matiku či tělocvik, protože ti si se mnou užili zdaleka nejvíc!

  Pro ně jsem byla totiž doslova černou noční můrou, a to nejen díky své tehdejší zálibě v oblečení černé barvy, ale hlavně díky svému umu a výkonosti, co se oněch předmětů týkalo. Ono totiž naučit takovou zubatou žirafu výmyk, šplhat po tyči (o laně ani nemluvě) nebo přeskočit nějaký ten Tyršův dobytek byl docela oříšek, který se nepodařilo každému rozlousknout.

  O matice raději ani hovořit nebudu, jelikož tu jsem se bohužel nenaučila dodnes…

  Ale zpátky k mému rodnému priezvisku.

  Ani moje maminka nebyla z příjmení, které rok před mým narozením vyvdala, zrovna dvakrát nadšená. Dokonce prý kdysi i uvažovala o variantě, že by nás nechala všechny přejmenovat, ale bohužel v sobě nikdy nenašla dostatek kuráže a odhodlání, aby celý  proces dotáhla do zdárného konce.

  Možná jsem za to ale nakonec i ráda, jelikož v době dávno minulé jste si příjmení sice změnit mohli, ale to nové muselo začínat stejným písmenem jako vaše příjmení stávající, což v našem případě bylo písmenko „H“, a tak kdyby se naši dohodli a mamka nakonec přeci jen tu svou odvahu sebrala, byla by z nás dnes nejspíše rodinka Hanychova…

  Myslím, že jedna Agáta nám tu bohatě stačí!

  Doba již ale naštěstí pokročila kupředu, a tak si dnes můžete změnit jméno i příjmení dle libosti (téměř) na jakékoliv, a tak když se ke mně blížila čtyřicítka mílovými kroky (a já pochopila, že UŽ se asi nikdy nevdám…), sebrala jsem veškerou kuráž a na matriku se proaktivně vydala sama.

  Tam mě otázkou „Tak copak Vás k nám přivádí?“ přivítala sympatická úřednice ve středních letech a zelené sukni.

 „Asi tomu nebudete věřit, ale jméno, respektive příjmení,“ snažila jsem se být po ránu třeskutě vtipná.

  Dotyčnou úřednici zřejmě doma také krmili vtipnou kaší, jelikož ta se ihned dovtípila a na mou hru bez zaváhání přistoupila.

  „Ale nepovídejte! To je tady vskutku neobvyklé,“ odvětila s vážnou tváří, ale v očích ji nezbedně jiskřilo.

  „A copak byste ráda?“

  „Ráda bych si ho vyměnila za nějaké jiné, hezčí…“

  „Vážně?“ předstírala na oko údiv.

  „A jak se jmenujete nyní?“

  Místo odpovědi jsem jí podala svůj rodný list.

  Po přečtení mého rodného příjmení jí výrazně zacukaly koutky, které ale nakonec silou vůle ovládla a zachovala dekorum.

   „Tak to chápu!“ poznamenala s vážnou tváří. „Jen se divím, že jdete teprve teď!“

  Než abych jí sáhodlouze vykládala, že očekávaný princ na bílém koni zkrátka nedorazil, jsem souhlasně dodala „To já taky!“

  „A jaképak příjmení byste ráda?“

  „Chtěla bych příjmení po své tetičce, která se v mládí provdala do Jižní Ameriky.“

   Ona to ve skutečnosti spíše než moje tetička byla sestra mojí babičky, ale pro tento příbuzenský vztah jsem nenašla žádné pojmenování, a tak jsem ji pasovala na svou tetičku z Ameriky.

Nikdy jsme se sice nesetkaly, ale já k ní přesto cítila jakousi spřízněnost, za což zřejmě mohla její cestovatelsko - dobrodružná nátura, kterou jsem po ní nejspíše zdědila. A navíc jsem chtěla, aby to jméno svým způsobem zůstalo v rodině.

  „Tady“, podala jsem sympatické úřednici fotku a pár pohledů, kterými jsem se vyzbrojila pro případ,  že by bylo potřeba výběr navrhovaného cizokrajného příjmení nějak obhájit.

  „Buenos Aires,“ zasnila se úřednice nahlas nad pohledem z Ameriky. Poté se zahleděla na černobílou fotografii mé tetičky s argentinským manželem po boku, pořízenou kdesi na palubě výletní lodi.

 „Nezapřete, že jste příbuzné. Máte stejné oči. A nos. A dokonce i úsměv. Hmmm, a on to je veliký fešák!“ mrkla na mě.

Poté fotografii otočila, čímž se jí naskytla příležitost se dozvědět, jak se má tetička jmenovala a pro jaké příjmení jsem si sem přišla i já.

  „Tak Fráňa de V –„

  „Copak to tam máte?“ ozvalo se zničehonic z kanceláře naproti, kde u stolu za počítačem seděla postarší, velmi nesympatická baba s drdolem a bradavicí na nose; zřejmě její nadřízená. Chybělo už jen koště a černá kočka na rameni.

  Sympatická podřízená vešla do její kanceláře, a zatímco jí líčila okolnosti které mě k nim na úřad přivedly, měřila si mě čarodějnice nenávistným pohledem - a mě v tu chvíli bylo více než jasné, že ke změně mého příjmení žádná vyšlapaná pěšinka růžovou zahradou nepovede.

  „Když chce aby to  zůstalo v rodině, tak proč si nevezme příjmení svojí matky za svobodna?“ tázala se své podřízené baba Jaga, jako kdyby ta na vyslovenou otázku znala odpověď.

  „Protože tím bych si teda zrovna moc nepomohla,“ zaprotestovala jsem ode dveří. „To by bylo jako šlápnout z bláta do louže!“

  Baba Jaga rozevřela můj rodný list, a když si přečetla dívčí příjmení mé matky, podivně se při tom ušklíbla.

  „Tak hrozný to zase není.“

  „Ale je!“ ohradila jsem se troufale, když jsem si vzpomněla na všechny ty přívlastky, kterými si mou matku v mládí dobírali. Bohužel, provdáním se za mého otce si co se příjmení týkalo ještě značně pohoršila…

  „Hm“, bylo to jediné nač se baba Jaga vzmohla, než se její dlouhé štíhlé prsty rozeběhly po klávesnici do všech stran.

  „Bohužel se obávám, že to asi nepůjde!“ ozvalo se po chvíli nekompromisně.

  „A to jako proč?“ otázala jsem se více než drze, ale ruce v bok jsem si naštěstí nedala.

  Významný pohled, který po mně v ten okamžik baba Jaga vrhla, by se dal volně přeložit slovy jako:  Protože jsem to právě řekla!

 Poté se opět zadívala na monitor počítače a začala mi obšírně a komplikovaně vysvětlovat něco o nějakých seznamech, na kterých se mé vytoužené příjmení bohužel nenacházelo, a bůhví co ještě…

  Vůbec jsem ji neposlouchala.

  Místo toho jsem se v duchu loučila s tetiným cizokrajným příjmením, jehož podpis jsem si po večerech už týdny a týdny pečlivě nacvičovala.

  Naprosto zbytečně.

   Ach jo!

  Sympaťanda se na mě soucitně usmála.

  Soucit? Tak to teda ne! probudil se ve mně najednou duch bojovníka.

  Když už jsem jednou tady, tak přeci neodejdu s nepořízenou!

  V ten okamžik jsem se zaposlouchala do rádia, které hrálo potichu kdesi v pozadí. Zrovna odbila půl jedenáctá a hlásili stručný přehled zpráv, mezi nimiž byla i ta, že naše Ester zase někde něco vyhrála.

   Teď nebo nikdy!

  „A co Ledecká? To by šlo?“ vyhrkla jsem znenadání do ticha.

  Zkoumavě na mě obě současně pohlédly.

  „A proč zrovna tohle?“ otázala se se zájmem baba Jaga.

  Protože jsem to zrovna zaslechla v rádiu, ty krávo! dodala bych nejradši, ale věděla jsem, že tudy cesta nevede a nepovede.

 „Protože můj přítel se jmenuje Ledecký, tak abychom se jmenovali stejně,“ zalhala jsem bezostyšně a snažila se při tom působit co nejdůvěryhodnějším dojmem, jelikož já lhát vůbec neumím.

  Zase ty jejich nekonečný rentgenový pohledy.

  Vědí, že kecám???

  Šmarjá! Co když budou chtít, abych jim HO sem přivedla ukázat, aby mi to všechno dosvědčil? zděsila jsem se v duchu a zpotila se hrůzou.

  Ale teď už Terezko couvnout nemůžeš!!!

  Zatímco jsem vyčkávala na jejich odpověď, v hlavě jsem si pomaličku tvořila plán, jak si na Facebooku vyhledám všechny mužský onoho příjmení, a doufala, že alespoň jednoho z nich ukecám…, uprosím…, uplatím… aby předstíral, že je můj partner, a že spolu už lééééééta chodíme!

  „Tak to tady vyplňte… Ale slibte nám, že se v nejbližší době nebudete brát, aby to nebyla zbytečná práce a papírování,“ podávala mi sympaťanda příslušný formulář, zatímco ta druhá se ze mě pokoušela vymámit onen slib.

  „Tak to vám s klidným svědomím slíbit můžu,“ oddechla jsem si úlevou. „Já nejsem typ na vdávání a ON koneckonců taky ne!“

  Bez zbytečného otálení jsem vyplnila formulář, zaplatila stokorunový poplatek (alespoň k něčemu mi to mé příjmení bylo dobrý…) a odjela na dva týdny do Krkonoš.

  Telefonát, že můj požadavek byl kladně vyřízen, mě zastihl o týden později, a to zrovna v okamžiku kdy jsem ve Svatém Petru míjela nemovitost Ledeckých.

   Že by znamení?

   Se změnou jména prý přichází i jistá změna osobnosti.

  Tak doufám, že k lepšímu!

  Že bych začala jezdit na prkně (na kterým jsem mimochodem v životě nestála…), nebo se už konečně naučila pořádně lyžovat? …a  třeba v jednom nebo druhém začala i mistrně vynikat?

  Uvidíme! 

  Zatím jsem mistrně světa leda tak akorát v prokrastinaci!

  Ještě mě tak napadlo, že teď by mohl zafungovat onen pověstný zákon schválnosti, a já se na ty svoje starý revmatický kolena mohla konečně dočkat toho svýho vysněnýho aristokrata - a to nejlépe s bezedným kontem a stádem koní pod kapotou!

  No, raději si to ale nebudu malovat zas až tak moc narůžovo, protože při mém štěstí to bude princ leda tak nigerijský, kterýmu na toho jeho bělouše budu muset ještě půjčit…

                       …anebo někdo, kdo má naprosto příšerný příjmení…

                                                                                                  …a já budu zase tam, kde jsem byla!!!