Ohyzda

Nikdy bych nevěřila, že nám jedna opuštěná kočičí kráska dokáže tak proměnit život - samozřejmě k lepšímu.

Jednoho krásného letního dne se k nám na zahradu zatoulala velmi přítulná černo-bílá kočička,

kterou si její majitelé – naši sousedé – jaksi „pozapomněli přibalit“, když museli velmi promptně opustit naší vesnici.

Zcela opuštěnou a samotinkou ji nechali napospas svému osudu, který ji ale naštěstí po nějaké době hladu, samoty a strádání zavedl k nám.

Nevím, zda proto, že jsme byli nejbližší sousedé nebo proto, že věděl, že u nás bude ono černo-bílé stvoření v dobrých rukou.

Nejprve tedy jen ve dvou – a to díky naší prozíravé mamince, která v kočičce na první pohled spatřila její potenciál – na rozdíl ode mě s taťkou, poněvadž my jsme v ní viděli jen další homeless zanedbanou číču.

Když taťka – velký to milovník zvířat – se jí štítil byť jen pohladit a ještě k tomu jí zásluhou jejího zpustlého vzezření začal nazývat Ohyzdo, to naše maminka už psychicky nevydržela a vzala si kočičku, která na ni dělala smutné psí oči, do parády.

Ze všeho nejdříve ji zbavila veškerých parazitů, a potom ji celé odpoledne trpělivě a neúnavně rozčesávala tu její dlouhou zacuchanou srst a nůžtičkami z manikúry ji postupně zbavovala všech nehezkých dredíků.

S nástupem večera tak už vzhledem nepřipomínala zablešeného a zavšiveného Boba Marleye, ale stala se z ní krásná čistá mňaudáma - jedna z nejhezčích v širém okolí.

To samozřejmě neuniklo kocourům v sousedství, a tak bylo jen otázkou času, kdy se s některým z nich ta naše Ohyzdička spustí.

Netrvalo dlouho a bylo nad slunce jasné, že z naší krásné Ohyzdičky bude maminka, a jelikož byla velmi dobře živená a měla všechno co potřebuje, bylo podle velikosti jejího bříška ještě zřejmější, že to bude maminka několikanásobná.

To se potvrdilo, když nám na sklonku září konečně přivedla ty svoje kočičátka – paterčátka – ukázat.

Nebyli jsme si sice úplně jistí, ale na první i na druhý pohled to vypadalo, že se nám ta naše krasavice spustila hned se dvěma kocoury najednou – jelikož dvě ohyzďátka byla černo- bílá a zbylá trojčátka byla pro změnu zase bílo - mourovatá.

Jediné, co její potomky spojovalo byla modrá očka a bílé fleky na srsti, které měly po tělíčkách tak různorodě rozmístěné, že to skoro vypadalo, jako kdyby je někdo polil Savem – a nikoliv, že se na nich takto vyřádila samotná matička příroda. (Ochránce zvířat prosím za povšimnutí onoho spojení JAKO KDYBY !!!)

Jelikož se jednalo o naši první várku koťátek, byli jsme z nich naprosto unešení a nemohli se na ně vynadívat.

O něco později se nám podařilo úspěšně rozluštit i záhadu ohledně jejich genderu, a tak se ukázalo, že se naše malá rodinka rozrostla o čtyři kocourky a jednu kočičku.

A tak nás bylo devět!

Kdyby nás bylo o pár víc, mohli bychom směle konkurovat té slavné Klabzubovic jedenáctce…, takhle jsme mohli dělat ramena jen na partu Péti Bajzy – protože jestli se nepletu, těch bylo jenom pět!

Pojmenování paterčat se ujala zejména naše maminka.

Jedno z černobílých dvojčátek pojmenovala Zorro, jelikož to si o to svým výzorem – černým pruhem srsti přes oči, který až nápadně připomínal onu černou pásku, kterou nosíval slavný Zorro Mstitel –doslova říkalo.

Stejně tak jako on, i jeho bráška byl pojmenován dle kousku černě zbarvené srsti, který se v jeho případě ale nacházel přímo pod růžovým čumáčkem – a velmi nápadně tak připomínal Hitlerův knírek, že nám nezbylo nic jiného, než ho pojmenovat Adolf.

Postupem času se však Adolf začal svou tělesnou konstitucí a vyrýsovanými svaly podobat spíše akčnímu hrdinovi Dolfu Lundgrenovi než zaprdlému říšskému vůdci, a tak jsme mu začali říkat Dolfík.

Jelikož jsme při pojmenovávání našich ohyzďat chtěli zachovat i nějakou tu tradici, pojmenovali jsme jedno z bílo-mourovatých trojčátek hezky česky – Mourek.

Aby toho hezkého českého ale nebylo moc, jeho bílo-mourovatý bráška díky svému atletickému tělíčku a dlouhým nožičkám dostal jméno po bývalém portugalském fotbalistovi José Mourinhovi, tedy Mourinho.

Kočičí holčičce jsme začali říkat Alba, protože vypadala, jako by toho Sava ze všech svých sourozenců schytala úplně nejvíc, jelikož byla více bílá nežli mourovatá.

Ale i u ní jsme postupem času pochopili, že to jméno s ní příliš nerezonuje a začali jí říkat Blondýna – ale už ani nevím proč.

Rozhodně to však nemělo nic společného s jejím kočičím intelektem, protože to určitě nebyla a není žádná prostoduchá blbka, spíše naopak!

Mám dokonce takové podezření, že naše Blondýna byla v minulém životě nejspíše patoložkou, protože každé ráno nás na dvoře čeká pár pečlivě vypreparovaných myších žlučníčků, které jí asi moc nejedou, jelikož žluč – i ta myší – je prý dosti hořká.

A tak jsme měli doma pět malých ohyzďat: Zorrouška, Dolfíka, Mourečka, Mourinhka a Blondýnku.

Naše maminka jim láskyplně poskytovala full servis – což znamenalo, že jim pod čumáčky servírovala třikrát denně teplou stravu, s odůvodněním – aby je to v bříšku nestudilo, protože ulovenou myš přece taky žerou teplou.

Byla zábava ty naše tichošlápky pozorovat, protože byli jako malé děti – taky museli všechno prozkoumat a hlavně ochutnat. Vypít kávu bez jejich asistence nebylo vůbec možné, ale brali jsme to sportovně a říkali, že budeme mít alespoň o chlup lepší kafe.

I když u nás měla paterčata plnou penzi, nezabránilo jim to spořádat téměř veškerý hmyz z naší zahrady.

Nedávno jsem četla, že nám hmyzí populace poklesla o celou čtvrtinu, a tak to asi nebyla jen ta naše zahrada. Věděla jsem, že toho ta naše ohyzďata zbaští hodně, ale že toho bylo tolik!, to jsem tedy netušila!

Když došel hmyz, přišli na řadu ještěrky a ptáčci.

Většinu z nich se nám podařilo na poslední chvíli zachránit, když se nám ti naši lovci přišli se svým úlovkem pyšně pochlubit – a my jim je pak osvobozovali z krvelačných úst.

To by Spielberg zíral!

Čelisti VI !

Když už jsme u těch krvelačných čelistí, věděli jste, že kočky mají z devadesáti osmi procent stejný genofond jako tygři?

Nevěříte?!

My jsem taky nevěřili, dokud jsme nemuseli našeho ani ne ročního Mourinhka odvézt na veterinu – aby dostal infúzi – kde jsme se o tom na vlastní oči přesvědčili.

Nabízeli jsme, že tam s Mourinem počkáme než mu to vykape, ale zvířecí lékařka nám oznámila že to není třeba, že všechno bude fajn!

A tak i když nám to trhalo srdce, poslechli jsme a toho našeho kočičího prcka tam nechali samotnýho.

Což se ale ukázalo jako veliká chyba!

Když jsme si o pár hodin později pro toho našeho maroda přišli, otevřela nám rozpačitá paní doktorka s tlustými pracovními rukavicemi na rukou.

Nejprve jsme si mysleli, že jsem ji vyrušili uprostřed vyšetřování nějakého velkého a nebezpečného zvířete a nabídli se, že počkáme až skončí, ale to ona rezolutně odmítla a hned nás zavedla za Mourinhkem.

Tam se ukázalo, že to velké a nebezpečné zvíře je on.

Pryč bylo to slabé a apatické kotě, které jsme tam přivezli – před námi stál v kleci nasraný a rozzuřený TYGR!

Syčel, prskal, uši dozadu a celý se ježil…

Už jsme pochopili proč ty rukavice…

Jakmile jsme se k Mourinhovi přiblížili, stávala se z něj nebezpečná šelma, která budila dojem, že vás nejspíš celé rozsápe.

„Tak si ho vezměte a můžete jít,“ pobídla nás vlídně paní doktorka.

„To se vám snadno řekne…“,odtušila ironicky maminka, která nemohla stále pochopit, kde se to v tom našem Mourinhovi vzalo.

„Nepůjčila byste mi ty vaše rukavice?“ otázala se mamka lékařky, která jí je bez prodlení ochotně podala.

Mamča nasadila rukavice, sebrala kuráž a pokusila se přiblížit k té naší rozzuřené šelmě… jednou, podruhé, potřetí…, ale nakonec to vzdala.

Naštěstí měl Mourin ještě zavedenou kanylu i s infúzí, a tak jediná šance jak ho zkrotit, bylo pustit mu do žíly nějaký ten oblbovák jenž ho zklidní, protože jinak bychom tam všichni byli nejspíš ještě teď.

Sledovat, jak se Mourin díky hypnotiku, které se mu pomalu dostávalo do oběhu, měnil z agresivní šelmy na bezbrannou kočku, které postupně klesala hlava a padala víčka, bylo svým způsobem více než děsivé…

Když jsme dorazili domů, zavládla nervozita co se bude dít, až se nám Mourin vzbudí.

Naštěstí se však nedělo vůbec nic.

Po rozběsněné šelmě ani památky, a my měli doma zase to naše přítulný mazlidlo. Tak nejspíš na vše zapomněl nebo si myslel, že se mu to třeba jenom zdálo…

Kéž by !!!

Z výše popsané zkušenosti a osmadevadesáti procentního společného genofondu nám tedy vyplívá, že jsme měli doma prakticky čtyři tygry a dvě tygřice.

Kam se na nás hrabe Tyson nebo Vémola?!

Dnes už nám z paterčat zbyla jenom Blondýna.

Bohužel…

Hádejte, koho má nejvíc omotaného kolem toho svého mourovatého ocásku?

No jasně, našeho taťku!

Dokázala si ho získat stejně tak jako její maminka, které říkal láskyplně Ohyzdičko, a jejíž fotku má dodnes nastavenou na mobilu jako spořič obrazovky, i když ani ona už mezi námi nějaký ten pátek není…