Kleptomanka

Lidé si přivlastňují cizí věci z různých důvodů... U někoho za to může nemoc, u někoho geny, u někoho jiného třeba chybějící knoflík... a u někoho dalšího třeba láska na první pohled...

Jako bývalá lektorka angličtiny málokdy odolám testům, co mají za úkol prověřit (mé) znalosti onoho konkrétního jazyka, a tak když na mě jeden takový testík při brouzdání na internetu před několika dny vykoukl, neodolala jsem a pustila se do něj.

Test sestával asi z dvaceti otázek a ta, která měla otestovat zda umím správně používat dvojici zapeklitých slovíček „lend“ a „borrow“ které si studenti často pletou, si k tomu vypomohla větou ve které líčila situaci z roku 2011, kdy se náš bývalý prezident Václav Klaus účastnil státní návštěvy v Chile, kde si před televizními kamerami jenž zajišťovaly přímý přenos zcela troufale a bezostyšně přisvojil protokolární psací pero nemalé hodnoty, které si nejprve s očividným zalíbením dlouze a bedlivě prohlížel, a pak zřejmě neodolal svému vlastnickému chtíči, poněvadž psací potřeba jako mávnutím kouzelného proutku skončila v jedné z kapes jeho saka.

Video zachycující výše zmíněný eskamotérský kousek díky internetu rázem obletělo celý svět a vyvolalo spekulace, zda naše bývalá hlava státu náhodou netrpí nemocí zvanou kleptomanie – tedy chorobnou a nezadržitelnou touhou odcizovat cizí předměty.

Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak v tom případě máme s naším bývalým nejvyšším ústavním činitelem něco společného.

Má kleptmanie se doposud projevila třemi akutními ataky.

Ta první se projevila v sedmé třídě základní školy, kdy se dívčí osazenstvo naší třídy vydalo místo vyučování do Národního technického muzea na Letné. Samozřejmě, že bychom se raději vypravily do zoo na tygry a opice a s lehkým srdcem oželely podívanou na letouny z první světové války či vozy Masyryka, Hanzelky a Zikmunda či císaře Františka, ale naše poněkud techničtěji zaměřená paní učitelka si to bohužel nenechala vymluvit.

Nakonec to ale zas až tak špatné nebylo, a to zejména díky mladému fešnému průvodci, který nás dostal během prohlídky na starost. V rámci několika hodinové exkurze nás zavedl i do podzemí, kde na nás čekala věrná replika uhelného dolu – včetně kolejnice a důlního vozíku vrchovatě naloženým černým uhlím.

Při pohledu na onu černou horninu jsem si vzpomněla na svou babičku, která chudák musela každou zimu tahat těžký uhlák plný uhlí z garáže až do kuchyně přes celý dvůr, aby si měla čím zatopit, a tak mě napadlo, že bych také mohla přispět svou troškou do mlýna – tedy vlastně do garáže, a trochu toho černého uhlí jí coby suvenýr z muzea přinést.

Díkybohu, že mě něco podobného nenapadlo o rok dříve, když jsme byli na školním výletě v kostnici, protože kdybych dovezla bábince z výletu jako suvenýr nějakou tu kůstku nebo kost, pojala by nejspíš podezření, že její nejmladší vnučka je asi kanibal.

Jako by se nějaké vyšší síle či moci můj momentální nápad zamlouval, protože téměř ihned se mi pro můj nekalý úmysl naskytly naprosto ideální podmínky, jelikož náš průvodce zcela nečekaně zhasl veškeré důlní osvětlení a všechny nás tak na minutku, dvě spolkla černočerná tma.

Zatímco mé spolužačky hystericky ječely, protože Krasoň svůj záměr předem nikterak neavizoval, já naopak nastalé situace prakticky a smysluplně využila a začala svůj malý batůžek pěchovat uhlím z důlního vozíku, vedle kterého jsem náhodou příhodně stála. Stihla jsem to jen tak tak, protože když se světla opět rozsvítila, zrovna jsem svůj nyní již o pár kilogramů těžší batůžek zapínala.

Teď už jen zbývalo dopravit batůžek plný hořlavého suvenýru domů, což by se alo mohlo ukázat býti jako docela problém, neboť nosnost batůžku zakoupeném ve vietnamské tržnici mi byla zcela neznámá a tak velmi reálně hrozilo, že zpáteční cestu tramvají, metrem a autobusem chudáček nevydrží.

Batůžek ale naštěstí vydržel a zpáteční cesta na Černý Most proběhla zcela bez újmy materiálu, což je možná důkazem toho, že zboží zakoupené u našich asijských spoluobčanů je kvalitnější než jsme si původně mysleli, o čemž by také svědčila i slova jednoho z nich, jenž mi tvrdi, když mi u něj chtěla maminka koupit legíny na tělák se čtyřmi postraními pruhy a já se nad nimi velmi očividně ofrňovala – protože jsem chtěla ty originál, značkové se třemi, že : „čím víc proužků, tím víc ADIDAS!!!“

Druhé ataky by nebylo, kdyby mě zhruba o dekádu později – v den, kdy jsem se rozhodla vydat na zkušenou do světa – na pražském letišti svéhlavě neopustil knoflík u kalhot, což se ukázalo jako značný problém, jelikož mi ony kalhoty byly o něco volnější, a tak jsem si je musela neustále jednou rukou v pase přidržovat. Děsila jsem se momentu, kdy mě bezpečnostní pracovnice poté, co projdu bezpečnostním rámem vyzve abych rozpažila – aby mě mohla ještě pro jistotu zkontrolovat příručním skenerem, protože v ten okamžik velmi reálně hrozilo, že zatímco mé kalhoty skončí u kotníků, já skončím s odhaleným pozadím.

I v tomto případě jsem ale měla kliku, a díky lenivé a nedůsledné pracovnici jsem bezpečnostní kontrolu ustála bez ztráty kytičky, kalhot i důstojnosti.

Absence knoflíku mi ale komplikovala život i nadále, a tak jen co nízkonákladové letadlo společnosti EasyJet přistálo na jednom z rušných londýnských letišť, už jsem přemýšlela, kde nějaký ten náhradní knoflíček seženu.

Hodila by se nějaká ta galanterie, ale tu aby člověk na letišti – a stejně tak i následně v celém Chelmsfordu, který se mi stal na pár let domovem, pohledal. Co bych dala za maminčinu plechovou pixlu plnou všelijakých knoflíků a knoflíčků, ale bohužel!

Neměla jsem ani pixlu, ani galanterii a tak nezbylo, než si poradit jinak.

Příležitost, které jsem bez zaváhání využila, se naskytla o něco později, když jsem se v rámci své práce ošetřovatelky probírala šatníkem Nancy – asi osmdesátileté dámy trpící demencí, abych vybrala něco, do čeho ji ten den oděju – kdy jsem v nejzazší části její skříně natrefila na osamoceně vysící župan.

V duchu jsem se modlila, aby nebyl jen zavazovací.

Nebyl!

Mé modlitby byly vyslyšeny a štěstí se na mě usmálo hned šestinásobně, v podobě šesti perleťových knoflíků – a co víc, ještě i v potřebné velikosti.

Nebylo nad čím přemýšlet!

Jakmile jsem Nancy ustrojila a téměř rychlostí blesku ji odvezla v kolečkovém křesle na snídani, jsem se téměř nadzvukovou rychlostí do jejího pokoje opět vrátila a jeden z oněch šesti perleťových knoflíků bez nejmenšího slitování urvala. Snažila jsem se bý alet maximálně ohleduplná a utrhla až ten úplně nejspodnější, aby Nancy, kdyby si snad župánek v budoucnu ještě někdy na sebe oblékla, nezpůsobila módní faux pas.

Má ohleduplnost a obavy se ale ukázaly býti jako naprosto liché, jelikož Nancy si růžový župánek na sebe již nikdy neoblékla, jelikož o pár dní později skonala.

Třetí a zatím poslední ataka se také udála ve Spojeném království, ale tentokrát pro změnu v Londýně, kam jsme si s kamarádkou vyrazily jednou v neděli na výlet.

Běhání po památkách ale unaví,a tak jsme po pár hodinách chození usedly k jednomu osamělému stolečku před jakousi kavárnou nedaleko Oxford Street a rozhodly se doplnit energii nějakým tím zákuskem a kofeinem v podobě latté, které nám bylo záhy doneseno ve vysokých kónických sklenicích spolu s podlouhlými dutými lžičkami, které zároveň sloužily i jako brčko.

No co vám budu povídat...

Jako nezcestovalá nanynka z Prahy jsem jimi byla naprosto unešená, a tak jsem si tu svou při odchodu zkrátka a (s)prostě přisvojila a odnesla na památku domů.

Já vím, já vím „NEPOKRADEŠ KELIŠOVÁ!!!“ , ale zkrátkato bylo silnější než já!

Počítám, že na smrtelné posteli se mi to k dobru asi nepřičte, ale budiž mi jakous takous omluvou nemalé dýško, které jsem jim tam při odchodu nechala. Mimochodem, tu lžičku mám dodnes a kdykoliv se mi dostane do rukou, přepadne mě jakýsi sentiment a na ten den v Londýně si vždycky ráda vzpomenu...

Jak o tom teď ale tak přemýšlím, nejsem si vůbec jistá, zda posledně zmíněný incident připisovat mé kleptomanii nebo spíše genu, který jsem nejspíše zdědila po své babičce Jarmile, která „díky“ svému chatrnému zdraví byla častou návštěvnicí všelijakých lázní, ze kterých se ale nikdy nevrátila s prázdnou.

Jelikož byla babička praktická, nevozila svým nejbližším oplatky z kolonády či jiné věci, které nemají dlouhou trvanlivost, ale na památku vždycky přivezla nějaký ten příbor, kterým obohatila rodinný jídelní servis.

Dodnes nám tedy dělají při nedělních obědech společnost příbory, které mají na rukojeti vyražen svůj původ v podobě nápisu Lázně Poděbrady; Lázně Bohdaneč; Františkovy Lázně či Karlovy Vary...

Kdybyste byli „lázníznalí“ a věděli co se kde léčí, dokázali byste si během oběda či večeře – snídaně na vidličku u nás doma ve zvyku nemáme – udělat poměrně dobrý obrázek o neduzích, které mou babičku na stará kolena zužovaly, a možná byste také bez problémů dokázali stanovit i její diagnózu – a to bez Hippokratovy přísahy či jakéhokoliv jiného medicínského vzdělání.

Jak to tak vypadá, ony příbory jako jediná dcera svého otce jednou zdědím já...

Nic proti tomu, jen bych po babičce, která dělala kuchařku zasloužilému prvorepublikovému herci Theodoru Pištěkovi, raději podědila její kulinářský gen, ten se ale bohužel vůbec neprojevil...

Jelikož jsem ale rozená optimistka, dodávám jedno velké ZATÍM!!!