Chcíplá koza

Když se chce, všechno jde!!! A když to nejde nyní, neznamená to, že to nepůjde později... Všechno má zkrátka svůj vlastní čas...!

Jako malá holka jsem milovala Maxipsa Fíka.

Velmi!!!

Pohádky s ním jsem poslouchala tak často, že by leckomu mohlo připadat, že můj láskyplný vztah k tomuto roztomilému staroanglickému ovčákovi - jak se bobtailovi také mimo jiné říká - zavání jistou patologií a naši mají doma malou zoofilku.

Za vším však byla jen veliká touha jedináčka po čtyřnohém kamarádovi, kterého mi však rodiče odmítli dopřát - stejně tak jako i nějakého toho dvounohého sourozence, a tak nezbylo než zapojit vlastní fantazii a představovat si, že jsem Fíkova kamarádka Ája a že spolu prožíváme všelijaká dobrodružství.

Ač se to zdá k nevíře, přátelství s tímto pohádkovým psiskem mi i celkem zásadně ovlivnilo život - zejména tedy jedno Fíkovo moudro, kterému jsem sice vůbec nerozuměla, ale právě o to více si ho toužila vyzkoušet, a to:

KOLIK ŘEČÍ UMÍŠ, TOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM !!!

Se svou touhou se „zmnohočetnit“ jsem se jednoho dne svěřila mamince, a ta mě ve třetí třídě přihlásila na nepovinný kurz angličtiny, a já tak mohla vykročit na cestu poznání a doufat, že jednoho dne snad i já okusím jaké to je být tím několikanásobným člověkem…

Že naše rozhodnutí bylo správné se ukázalo téměř záhy, jelikož jsem se do angličtiny naprosto zamilovala - dokonce bych se nebála říci, že to byla láska na první poslech - jakési osudové spojení, které ale nebylo vždy jen pozitivní - zejména v době mé puberty, která se dostavila dosti předčasně a nečekaně.

Mé sebevědomí co se angličtiny týkalo tehdy totiž vylétlo raketovou rychlostí do nebeských výšin, a z hodné holčičky se stal najednou „super spratek“, který se začal na svou velmi chytrou maminku vytahovat že je chytřejší než ona, protože na rozdíl od ní umí anglicky.

Byl to pro ni asi dosti silný zážitek, jelikož mi to dodnes připomíná…, ale nakonec vždycky se smíchem dodá, že teď už je to konečně pravda…

Ne ne, kdepak! NENÍ!

Jen díky velkému sebezapření mé vychloubačné řeči maminka nijak nekomentovala a myslela si své, a doufala, že její drzou dcerunku tyhle pubertální kecy zase brzy přejdou.

Přešly!

Síla mysli je vskutku někdy neskutečná, a tak to netrvalo ani moc dlouho - respektive do konce školního roku, kdy jsem ze soukromé jazykové školy Čapoun přinesla domů certifikát s hodnocením, jak mi ta angličtina asi tak jde.

Sourozenci Řehákovi, se kterými jsem onen jazykový kurz navštěvovala, měli totiž na certifikátu napsáno „VERY GOOD“, zatímco já jenom „EXCELLENT“.

Nikdo z nás nevěděl, co to to „excellent „ vlastně znamená - psal se rok 1992, takže internet doma neexistoval a anglický slovník po ruce zrovna žádný nebyl…, ale každému z nás bylo jasný, že absence slovíčka „good“ nevěští vůbec nic dobrého.

Jo jo, kdybychom tehdy věděli, co víme dnes…!!!

Mé sebevědomí tak rázem kleslo hluboko pod bod mrazu, což ale nebylo to nejhorší. Více mě mrzelo, že jsem zklamala mamku, která dle dceřina nadšeného vyprávění očekávala, že její výsledek bude mnohem, ale MNOHEM lepší…

Na druhém stupni základní školy jsem s angličtinou kupředu nijak zvlášť výrazně nepokročila - asi i zásluhou toho, že nás učily přeučené ruštinářky, které byly asi tak lekci - maximálně dvě - před námi, a tak jsem základku opouštěla angličtinou sice políbena, ale nikterak vášnivě, natož pak francouzsky.

Ve stejném duchu se odehrávalo i studium angličtiny na škole střední, jen s tím rozdílem, že naši angličtináři či angličtinářky měli znalost angličtiny o něco lepší, ale krom toho měli také toulavé botky, a tak žádný z nich u nás ve škole dlouho nevydržel, což naši znalost angličtiny vcelku negativně poznamenalo.

Jediný, kdo u nás ve třídě spíkoval anglicky jako Bůh byl náš spolužák Martin, který díky basketu jenž hrál na vrcholové úrovni, zavítal do různých zemí - včetně těch zámořských, a měl tedy skvělou možnost se angličtinu nejenom naučit, ale i vyzkoušet v praxi.

Jako jediný z celé naší třídy z angličtiny dokonce i maturoval, a dle očekávání zkoušku zvládl levou zadní - chvílemi to dokonce vypadalo, že to spíše on zkouší naši angličtinářku než ona jeho, protože mluvil jako rodilý nativec, což v té době nebylo zas až tak běžné.

Moc jsem mu tehdy tu jeho anglickou dovednost záviděla a přála si, abych jednou uměla taky tak skvěle anglicky jako on.

Jako by osud mé přání zaslechl a rozhodl se ho splnit, necelé dva roky po maturitě jsem se jen díky velké „náhodě“ stala studentkou pomaturitního studia angličtiny na jedné jazykové škole v Karlíně.

Mé studium ale začalo pěkným fiaskem, jelikož po všech těch letech studia angličtiny jsem byla zařazena do „FALEŠNÝCH ZAČÁTEČNÍKŮ“ a ještě navíc co se angličtiny týkalo, jsem byla úplně ta nejhorší z celé třídy – nic jsem neuměla, nikomu nerozuměla a ač jsem v mateřském jazyce celkem dosti výřečná – anglicky jsem skoro nepromluvila ani slovo, takže to vypadalo, že jsem prakticky němá.

Upřímně, bylo mi z toho všeho nanic a abych se nějak namotivovala ke studiu, slíbila jsem si, že jednoho dne budu mluvit jako rodilá Angličanka - a ten slib jsem hodlala dodržet!

I když byla má angličtina naprosto zoufalá, tristní a k pláči, nezabránilo mi to přivézt domů na Štědrý den Eda – našeho učitele z USA, který by jinak na Vánoce zůstal úplně sám, což jsem zkrátka nemohla dopustit. Rodiče s tím statečně souhlasili, za což je dodnes velmi obdivuji, jelikož ani jeden z nich neumí anglicky ani slovo.

Ani pro Eda asi nebylo zrovna lehké ocitnout se v rodině kde mu skoro nikdo nerozumí, a tak si u nás musel připadat jako nějaký ufoun - ale nesl to statečně a s humorem, a to zejména díky tatínkovým vychlazeným ležákům z Budějic, kterými ho taťka štědře - velmi štědře – zásoboval.

Čím více ležáků padlo, tím více se bariéra v komunikaci ztenčovala a ztenčovala - až nakonec zmizela úplně, a tak díky zlatavému moku konverzace mezi rodilým Američanem z Chicaga a rodilým Čechem z Vršovic probíhala naprosto bez problému, a to aniž by jeden hovořil jazykem toho druhého. Kdyby Ed nemusel kolem půlnoci odejít na poslední metro, nejspíše by tam seděli dodnes a snažili se přijít na jména všech devíti Santových sobů.

Po roce intenzivního studia mé sebevědomí ohledně angličtiny opět vylétlo vysoko do oblak, a já se rozhodla, že se pokusím složit jednu z cambridgeských jazykových zkoušek.

Bohužel se ale ukázalo, že jsem dobrá tak leda na skládání vypraného prádla a nikoli na skládání jazykových zkoušek.

Nejdříve jsem to hojně obrečela, ale pak jsem si vzpomněla na rodinné rčení, že:

VŠECHNO JDE, JENOM CHCÍPLÁ KOZA NEJDE!!!

a rozhodla se, že onu chcíplou kozu v podobě angličtiny za každou cenu rozchodím.

Bylo ale jasný, že v Čechách se mi ji rozchodit asi nepodaří, a tak jsem vyrazila na zkušenou do světa - v mém případě do Anglie, kde jsem se usadila kousek od Londýna, kde jsem v jednom velmi luxusním pečovatelském domově pro seniory získala práci ošetřovatelky.

Nebudu lhát, začátky byly krušný - hlavně díky tomu, že jsem svým anglicky mluvícím kolegyním vůbec, ale vůbec nic nerozuměla - jelikož mluvily téměř nadzvukovou rychlostí a navíc k tomu ještě skoro vůbec neartikulovaly.

Kolegyňky byly ale naštěstí bystré a velmi rychle pochopily, že pokud nezačnou mluvit pomalu a zřetelně aby jim to české individuum z Prahy porozumělo, vzájemná domluva nebude možná, což by velmi negativně ovlivnilo i naši práci, a tak se holky začaly snažit.

Komunikace ale vázla i s rezidenty pečovatelského domu, kterým jsem také skoro vůbec nerozuměla, protože ani oni téměř vůbec neartikulovali, ale ani ne tak z důvodů úspory energie jako v případě kolegyň, ale spíše z důvodu kompletně chybějícího chrupu, který odpočíval kdesi v koupelně ve vodní lázni v kelímku a který si z bůhví jakého důvodu odmítali vzít…

Další důvod, proč jsem si zpočátku také s nikým moc nerozuměla byla skutečnost, že jsem si často pletla pojmy s dojmy, o čemž by mohl třeba vyprávět chudák Graham - sedmdesátiletý nerudný stařík upoutaný na vozík, kterého jsem jednoho všedního rána dostala na starost, abych ho zušlechtila a připravila na snídani.

Když už jsme byli skoro u konce a jen zbývalo doladit jeho outfit o propínací svetr, liberálně jsem se ho zeptala, jestli by raději ten modrý nebo ten zelený…

Graham na mou otázku vůbec nereagoval a jen nechápavě na mě zíral. Neměla jsem nejmenší ponětí proč tomu tak je, a tak jsem i já nechápavě zírala na něj. Až po chvíli hlasitého ticha a nechápavého vzájemného civění jsem si uvědomila, že jsem si popletla slovíčka, a místo „cardigan“ – což značí propínací svetr, jsem použila slovíčko „kindergarten“ - což je výraz pro mateřskou školku…

Nyní jsem ten Grahamův zmatený výraz už naprosto chápala, protože kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si raději oblékla tu modrou mateřskou školku nebo tu hnědou, tak bych si taky nejspíš myslela, že se ten dotyčný úplně zbláznil a patří někam do cvokhasu.

Nejen Graham, ale i kolegyňky si se mnou užily…

To mě takhle jednou jedna poprosila, jestli bych jí nepřinesla KYLII. Aniž bych tušila o co jde, ochotně jsem přitakala že ano a vyrazila z pokoje do terénu s tím, že se cestou na sesterně zeptám „vo co de“. Dopoledne toho dne bylo ale hektičtější než obvykle a na sesterně ani noha. Nezbylo, než se tedy vrátit s nepořízenou zpátky ke kolegyni s vysvětlením, že bych jí sice moc ráda tu KYLII přinesla, ale že jedinou kterou znám je ta australská Minogue, a ta je právě někde na světovém turné, a tak není momentálně k dispozici…

Smysl pro humor naštěstí kolegyně měla!

Nakonec se ukázalo, že KYLIE je růžová antidekubitní podložka, a říká se jí tak proto, že jí vyrábí firma stejného jména.

Jak prosté milý Watsone, že?!

V tomto duchu se to táhlo asi tak třičtvrtě roku, ale pak se ledy konečně prolomily a já se takzvaně „chytla“, a mohla se tak konečně cítit zase jako plnohodnotný člověk a zapojit se do anglické konverzace kdykoliv, s kýmkoliv a téměř o čemkoliv.

Po pár letech v Británii, kdy se mi povedlo mou chcíplou kozenku úspěšně zresuscitovat a i celkem hezky rozchodit, jsem se rozhodla vrátit zpátky domů, pyšná, že jsem své dobrovolné vyhnanství v cizí zemi přežila bez nějaké vážnější újmy.

Paní Prozřetelnost na to měla ale trošičku jiný názor, a tak než jsem se stačila v mých rodných Čechách zase trošičku rozkoukat a ohřát, poslala mě pro změnu zase do Irska.

Z Irska jsem byla nervózní, protože na rozdíl od Británie jsem toho o něm moc nevěděla, jelikož se o něm u nás v tisku/bulváru zas až tak moc nepsalo – žádná Diana, žádný Charles, žádná Camilla…, a tak se nebylo čeho chytit!

Musela jsem doufat, že si vystačím s elementární znalostí, že hlavním městem je Dublin, že z Irska pocházel stvořitel legendárního Draculy Bram Stoker , stejně tak jako čtyřprocentně orientovaný literární rebel a bohém v jednom Oscar Wilde, velmi populární skupina U2 či jejich kolegyně s velmi krátkým sestřihem a nádhernýma laníma očima - Sinead O´Connor.

Pro jistotu jsem si ještě jako zapřisáhlá ateistka nastudovala vše o katolících a protestantech - abych nezapříčinila nějaké to náboženské faux pas, které by se mi nemuselo zrovna dvakrát vyplatit a vyrazila do města, které na mě při jeho „gůglování“ neudělalo moc velký pozitivní dojem, protože se mi na fotkách místo očekávané městské zástavby zobrazila zcela nečekaně korková zátka od flašky - neboli korkový šunt.

Ono se asi není čemu divit, když se město, které se vám má stát na pár let domovem jmenuje Cork, ale stejně mě to malinko vyděsilo, jelikož mi pohled na ten špunt evokoval Werichovu povídku o rybářově chamtivé ženě, která nakonec skončila rozcuchaná, nemytá a s okousanými nehty ve smrduté láhvi od octa… a já nevědíc, jak to v Irsku chodí jsem se bála, že skončím zrovna tak.

Naštěstí byl ale můj strach v tomto ohledu naprosto lichý a žádná lahev od octa se nekonala, i když přiznávám, že po mém příletu to vypadalo všelijak, a to vinou mé neznalosti a bílému skořepinovému kufru se dvěma červenými pruhy v podobě kříže.

Neznalí se u nás v Čechách domnívali, že jsem jakási mobilní stanice první pomoci, ale v Irsku moc dobře poznali vlajku svých úhlavních nepřátel a věděli, že ty dva červené pruhy na bílém pozadí nemají nic společného s organizací Červeného kříže, ale že značí červený svatojiřský kříž.

I když je tomu už více než sto padesát let, dodnes mají Irové na Anglány pifku, že se na ně během velkého hladomoru vykašlali, následkem čehož zemřelo hlady až milion a půl Irů.

Mou neomalenost naštěstí nikdo nekomentoval, ale pohledy Irů byly natolik výmluvné, že jsem z příletové haly vyfičela téměř rychlostí tryskáče.

Jen co jsem se ve svém novém domově ubytovala, rozhodla jsem se, že se vydám do centra na průzkum.

Náš malebný domeček se ale nacházel na rušné křižovatce, což byl trošičku problém, protože jsem svůj orientační smysl bohužel zdědila po mamince a nikoli po tatínkovi, a tak jsem nevěděla jakým směrem se vydat. O smartphonech a offline mapách se nám tehdy mohlo akorát tak zdát, a tak jsem se rozhodla jít rovnou za nosem, což se většinou ukázala býti ta nejlepší taktika.

Asi tak po deseti minutách chůze jsem natrefila na čipernou bábinku, a tak jsem přemohla svou stydlivost a zeptala se, jestli jdu dobře do centra.

Nejen, že se mi od té sympatické stařenky dostalo kladné odpovědi, ale jelikož sympatie byly asi oboustranné, velkoryse mi nabídla že mě tam „hodí“ - nebo tak nějak jsem si tu její odpověď alespoň vykládala. Její štědrou nabídku jsem samozřejmě s úsměvem přijala a radovala se, že budu v centru města o něco dřív.

Chyba lávky!

První překvapení nastalo, když stařenka dálkovým ovládáním odemkla garáž, a tam na ni čekalo sportovní BMW v luxusním provedení.

Vůbec mi to k ní nepasovalo a chvilinku jsem přemýšlela, jestli to náhodou není aktivní zlodějka aut ve výslužbě a nechystá se na nějakou tu joy ride.

Abych vám to co nejvěrněji přiblížila, představte si Kelišku, jak nastupuje do super nadupanýho Porsche…

To prostě nejde k sobě!

Čekala bych spíš nějaký ten Peugeotek nebo vozítko, kterým brázdila silnice jeptiška z Četníků ze St.Tropez…, ale BMW?

Druhé překvapení následovalo asi o deset minut později, kdy mě babča po velmi svižné jízdě po typicky irské úzké silničce vysadila v jakési odlehlé uličce a s přáním hezkého dne odsvištěla rychlostí blesku zase pryč.

Vůbec jsem netušila kde to jsem, ale bylo mi jasný, že takhle centrum města tedy rozhodně nevypadá. Když jsem se rozhlížela kolem sebe abych se zorientovala, za zády jsem spatřila malý obchůdek se žlutým nápisem CENTRA.

Aha!

Takže nejen já jsem špatně rozuměla jí, ale bezesporu i ona špatně rozuměla mně, jelikož místo v centru města mě vysadila před obchodem CENTRA, kde se prodává výhradně alkohol.

Samou nervozitou jsem předchozí noc vůbec nespala a jak jsem zjistila při pohledu do výlohy obchodu, bylo to na mně už celkem dosti znát, a tak si bábinka nejspíš myslela, že jsem nějaká notorička, která si co nejdřív potřebuje loknout něčeho tvrdýho, jinak že se u ní rozvine delirium tremens.

To mě v tu chvíli ale trápilo ze všeho nejmíň.

Mnohem palčivější byla otázka, jak se odtud dostat do centra, a tak jsem se zase rozhodla následovat ten svůj drobnej nosánek. A vyplatilo se, protože jako zázrakem jsem se za necelou půlhodinku ocitla v samém srdci Corku.

Poté, co jsem si prošla hlavní třídu a okoukla vše, co mě zajímalo, jsem zamířila na autobusovou zastávku, že se svezu domů.

O Irech je všeobecně známo, že si rádi povídají, a tak bylo jen otázkou času, kdy se se mnou dá některý z přístojících spolučekatelů na hromadnou dopravu do řeči.

Netrvalo to snad ani minutu a pomalu, ale jistě se ke mně přišoural postarší sympaticky vyhlížející Ir a bez jakéhokoliv otálení zahájil monolog, který se ale oproti jeho očekávání v dialog bohužel nerozvinul, jelikož jsem s hrůzou zjistila, že ta moje kanálie nejspíš zase zdechla, protože jsem tomu povídavému mužíčkovi vůbec, ale VŮBEC nic nerozuměla.

A tak aniž bych tušila, o čem to ten povídálek vlastně mluví, ze slušnosti jsem tu a tam prohodila „Oh yeah?“,“Sure!“, „Really?“, „Oh no!“ , ale navíc jsem se nevzmohla.

Skleslá a frustrovaná jsem dorazila domů a svěřila se svým spolubydlícím, že jsem opět na začátku, protože NIKOMU UŽ ZASE NEROZUMÍM ANI SLOVO!

Ti mě uklidnili příslibem, že se to časem určitě poddá, čemuž se mi teda nechtělo moc věřit, ale

po čase jsem jim musela dát - a ráda dala - za pravdu!

Co se ale bohužel do dnešních dní vůbec nepoddalo, to jsou velmi netypická irská jména.

Dodnes si pamatuju, jak jsem se dlouho vyhýbala kontaktu s jedním rezidentem, jenž měl na jmenovce postele napsáno Eugenue, protože jsem neměla to nejmenší ponětí, jak ho oslovit. Zkusila jsem „Evžena“ i „Eugena“, ale všechno bylo špatně, protože to byl nakonec „Judžín!“

Ale ono se není čemu divit!

To je všude samej James Bond, Johnny Wick a bůhví kdo ještě, ale co takhle v rámci globální edukace ta jejich jména trošičku modifikovat, a například Bonda překřtít na již výše zmíněného Eugenuea, Wicka na Ruaidhría a sám že by doma nezůstal Kevin, ale třeba Tadhga - aby chudák člověk věděl, jak ta krásná, ale velice záludná jména vyslovit…?

V Irsku se mi jinak moc líbilo, a to zejména proto, že jako ošetřovatelka jsem za poloviční počet odpracovaných hodin dostávala o polovinu vyšší mzdu než v Anglii - a měla tím pádem spoustu volnýho času si užít život.

Když už ale bylo toho užívání trošičku moc a pomalu mi hrozila cirhóza jater, rozhodla jsem se „jít trošičku do sebe“ a se vším tím volným časem naložit trošičku smysluplněji, a tak zatímco moji spolubydlící vedle v obývaku čile mastili hold´em a dál si Tullamorkou ničili játra, já se po nocích šprtala na cambridgeskou zkoušku, kterou jsem minule tak strašně zbabrala.

Tentokrát se ukázalo, že léta strávená v cizině se opravdu vyplatila, jelikož jsem onu jazykovou zkoušku zvládla levou zadní jakoby nic.

To mi ale neudělalo zdaleka takovou radost, jako když k nám do práce nastoupila nová sestřička – rodilá Irka, která se mě po úvodním vzájemném představení a malém small talku jen tak mezi řečí zeptala „What part of America are you from?“

Tou otázkou mě tak zaskočila, že jsem na ni zírala div ne s otevřenou pusou.

Když jsem se trošičku vzpamatovala, podařilo se mi ze sebe vysoukat, že jsem „from Prague…“ Doufala jsem, že jí snad dojde, že nemyslím tu Prahu v Texasu, ale tu naší krásnou stověžatou matičku Prahu v samém srdci Evropy.

V ten okamžik jsem si také uvědomila, že má kozenka je už zase v celkem slušné kondici - a že mé předsevzetí mluvit jako nativec bylo splněno, a tak je čas vrátit se do své rodné hroudy.

Detailem, že zním spíše jako rodilá Američanka než rodilá Angličanka, jsem se nijak zvláště nezabývala…

Tak a to je konec příběhu o tom, že všechno jde, když se chce!

Ještě mě tak napadlo, jakým směrem by se asi tak ubíral můj život, kdybych v dětství místo Maxipsa Fíka milovala Krtečka, Rákosníčka nebo třeba Křemílka a Vochomůrku?

To už se ale nikdy nedozvíme…