Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Všechno zlý je pro něco dobrý...

Všechno zlý je k něčemu dobrý. Vždycky! Když už ne pro vás, tak pro někoho, kdo z té vaší negativní situace dokáže vytěžit maximum, určitě!

Asi tak před rokem jsem se na úvod hodiny jedné ze svých online studentek angličtiny zeptala

„How are you?“, což ale nebyla zrovna asi ta nejvhodnější otázka, jelikož než mi na ni stačila dotyčná jakkoli odpovědět, začaly se jí po tvářích koulet slzy jako hrachy, a tak se nebylo těžké dovtípit, že se asi zrovna nemá nic moc.

„What´s happened?“

Odpovědi na mou druhou zjišťovací otázku se mi dostalo krátce poté, co si uplakaná slečna na druhé straně monitoru hřbetem ruky otřela svou uslzenou tvář.

Právě se dozvěděla, že nebyla přijata ani na jednu střední školu na kterou se hlásila, a tím se jí rázem zhroutil celý svět.

Bylo mi jí moc líto, protože tam seděla jako ta pověstná hromádka neštěstí, a tak jsem se rozhodla, že pro dnešek je s anglinou konec a místo utěšování a chlácholení že rozhodně není jediná, jsem se s ní rozhodla podělit o kousek svého životního příběhu - a na sobě samé jí ukázat, že všechno zlé je k něčemu dobré, jak moudře praví jedno naše přísloví.

Ono totiž docela dost záleží na úhlu pohledu, protože co z jedné strany vypadá jako šestka - může ze strany druhé vypadat jako devítka, a tak se nakonec může ukázat, že váš neúspěch byl jedním velkým úspěchem a požehnáním, za který v budoucnu budete ještě velmi vděční.

Nikdo mi totiž nevymluví, že neúspěch je velkou a nedílnou součástí úspěchu!

Nevěříte?

Pochybujete?

Tak čtěte dál!

Cestu, kterou se bude dítko životem ubírat, mají jeho rodiče už většinou do posledního puntíku naplánovanou – a to mnohdy již před jeho narozením, a někdy dokonce ještě i před jeho samotným početím.

Ani v mém případě tomu nebylo jinak - tedy až na ten puntík, jelikož naši jsou celkem velkorysí a nějaký ten prostor k manévrování mi přeci jenom nechali.

Když došlo na vzdělání, zejména ženské osazenstvo naší rodinné rady rozhodlo, že mé kroky budou směřovat na střední zdravotnickou školu.

Důvody pro takovéto rozhodnutí byly dva.

Prvním důvodem byla jistá genová predispozice k vykonávání tohoto záslužného povolání ze strany matky, jelikož ta již tehdy nějaký ten pátek ve zdravotnictví jako sestřička pracovala, a tak nebyl shledán nejmenší důvod k tomu, proč by se „dcerunka nepomamila“.

Druhý – mnohem závažnější důvod byla skutečnost, že se na střední zdravotnické škole vyučuje matematika „jen“ dva roky - což se pro matematického břídila jako jsem já i tak zdála nekřesťansky dlouhá doba, ale doufalo se, že s pomocí všech svatých, schovívavosti vyučujících a vypětím všech sil se to snad nějak zvládne.

Samozřejmě, že mnohem vhodnější - ba přímo ideální školou by pro mě byla konzervatoř, kde se matematika nevyučovala vůbec, ale tam mi bohužel chyběla ta genová predispozice a jakýkoliv umělecký talent, a tak byla tato varianta zavržena ještě dříve, než se o ni stačilo i jen uvažovat.

Přijímací zkoušky jsem zvládla bez problému - ten nastal až v momentě, kdy jsem se měla rozhodnout na které pražské zdrávce od září započnu svá středoškolská studia, jelikož jsem byla přijata na obě školy, na které jsem se hlásila.

Vinohrady nebo Vyšehrad?

Naši byli všemi deseti pro Vinohrady – oba tam v minulosti pracovali a právě tam je svedl osud dohromady, a tak by se chtělo napsat, že jako celkem umíněné stvoření jsem se právě z onoho důvodu rozhodla pro Vyšehrad, ale výběr mé školy ani tak neovlivnili moji rodiče a ani má svéhlavost, jako spíše natolik prostá věc jakou je pravopis, poněvadž jsem se při rozhodování řídila heslem „svůj k svému“ a usoudila, že má tvrdohlavost bude lépe rezonovat s „tvrdým“ Vyšehradem než s „měkkými“ Vinohrady - a tak jsem v září osmadevadesátého roku nastoupila na Střední zdravotnickou školu 5. května, na obor Všeobecná zdravotní sestra.

Studium probíhalo celkem hladce, jen tu a tam se během prvních dvou let studia objevil na obzoru nějaký ten (matematický) mráček, ze kterého ale naštěstí nikdy nezapršelo, jelikož se mi ho s pomocí druhých vždycky podařilo úspěšně rozfoukat.

Čtyři roky studia utekly jako voda a najednou tu byla maturita, u které jsem sice obstála na výbornou, ale jak se záhy ukázalo, nebylo mi to vůbec nic platný, poněvadž asi tak o dva měsíce později mi bylo sděleno, že se ze zdravotních důvodů budu muset práce ve zdravotnictví navždycky vzdát, a tak mi titul Diplomovaná zdravotní sestra byl naprosto k ničemu.

A CO TEĎ???

Nejhorší nebylo, že jsem ve dvaceti musela začínat zase hezky od začátku, ale TO, že jsem neměla ani to nejmenší ponětí ODKUD začít…

A jak to nakonec dopadlo?

Zasáhla NÁHODA nebo chcete-li OSUD, a já se rozhodla pro to, co mi v životě VŮBEC NIKDY NEŠLO a tím byla angličtina.

I když jsem se tento Shakespearův jazyk díky své proaktivní mamince učila již od čtvrté třídy, byl pro mě čím dál větším oříškem, ze kterého se postupem času stal pořádný para ořech, který se mi vůbec, ale naprosto vůbec nedařilo rozlousknout a častokrát jsem si připadala jako ta nešťastná veverka z Doby ledový - jen s tím rozdílem, že já místo žaludu před sebou tlačila ořech…

Ale jak už víte jsem docela tvrdohlavá, a tak jsem to stejně jako ta veveruška nehodlala jen tak vzdát a rozhodla se, že se ho rozlousknout alespoň pokusím.

Vždyť co se může asi tak stát? Přinejhorším si vylámu všechny zoubky…

Ani v nejmenším jsem neměla ponětí, jak ZÁSADNÍ a OSUDOVÝ rozhodnutí to vlastně činím, a to jen na základě propagačního letáku jakési jazykovky, který se mi úplně náhodou dostal do rukou.

Ne ne, kdepak!

Já už na ŽÁDNÝ „NÁHODY“ NEVĚŘÍM!!!

S odstupem času jsem totiž čím dál zřetelněji viděla, že onen osudový den - kdy mi lékařka na alergologii sdělila, že „díky“ mé „alergii na bacily“ je mi práce ve zdravotnictví nadobro zapovězena - bylo to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát, a byl to dokonce snad i ten nejosudovější okamžik mého života vůbec!

Mé kroky tedy směřovaly na jednu jazykovku v Karlíně, kde jsem po předchozích x letech studia angličtiny skončila ve vstupním rozřazovacím testu mezi „falešnými začátečníky“, což byla pro mé ego opravdu veliká potupa a doma jsem se tím snad ani raději vůbec nepochlubila.

Kupodivu se ale ukázalo, že můj prabídný výsledek je vlastně velkým požehnáním, jelikož jsem se díky němu dostala do třídy kterou vedla naprosto úžasná lektorka Vladana, která nejenže milovala anglinu, ale také ji uměla učit, a tak díky svému nadšení a výukovým metodám nás během deseti měsíců dokázala naučit téměř vše, co bylo třeba znát ke složení státní jazykové zkoušky.

Vůbec nevadilo, že jsme nestihli probrat úplně vše a nedotáhli to až do úplného finiše, protože jen díky ní jsme si dokázali vybudovat natolik solidní a pevné základy, které by udržely i mrakodrap a odolaly i těm nejsilnějším náporům větru – na rozdíl od vachrlatého kozího chlívku, který se nám s vypětím všech sil podařilo stlouci s pomocí přeučených ruštinářek na základce - které byly lekci, či dvě před námi – a který se bohužel poroučel k zemi s prvním silnějším poryvem větru.

Jelikož základy už byly hotové, ale ještě bylo potřeba zbudovat „střechu“, studium na jazykovce jsem si ještě o rok prodloužila, a na konci školního roku se rozhodla zkusit štěstí u cambridgeských jazykových zkoušek, kde jsem si ovšem kompletně vylámala veškerý chrup, jelikož v hlavě jsem angličtinu sice měla, ale v uších nikoli, a tak jsem vůbec nezvládla poslechovou část.

AU AU AU !!!

Co vám budu povídat…?!

Chtělo to opravdu velkou dávku analgetik a tišících prostředků, aby se otupil prvotní šok a veškerá bolest… a bylo zase dobře.

Vždycky se ve všem snažím hledat spíše to lepší, a tak jsem po nějakém čase změnila na celou věc pohled a usoudila, že je vlastně dobře, že to dopadlo tak jak to dopadlo, protože jak se znám, v opačném případě bych s největší pravděpodobností usnula na vavřínech, ale takhle mi nezbývalo nic jiného než opustit „mama hotel“ a vydat se na zkušenou do světa, abych tu anglinu dostala i do uší.

A tak jsem si sbalila kufříček a vyrazila do Anglie, kde jsem díky jedné pražské agentuře získala práci jako ošetřovatelka v domově seniorů, což byla životní zkušenost k nezaplacení.

Také se ukázalo, že ty čtyři roky na zdrávce nebyly zas až tak úplně marný, jelikož mi k získání oné práce dopomohlo i mé maturitní vysvědčení a odborné znalosti, které jsem během přijímacího pohovoru tu a tam zmínila.

Po pár letech za Lamanšským průlivem však OSUD usoudil, že by to chtělo zase nějakou tu změnu a téměř rychlostí blesku mě na pár měsíců zavál zpátky do Prahy - kde se postaral o jedno velmi osudové setkání, které mě během následujících několika týdnů zavedlo pro změnu zase na pár let do Irska.

Jo jo, tehdy to bylo velmi turbulentní období, kdy jsem během jednoho kalendářního roku stihla postupně žít ve třech zemích a lhala bych kdybych tvrdila, že se mi z toho trošičku nezatočila hlava.

Když jsem se jakž takž vzpamatovala a začala se v Irsku už trošičku nudit, opět zasáhl OSUD a já se zase jako mávnutím kouzelného proutku ocitla doma, v Praze.

Pobyt v zahraničí a cambridgeské jazykové zkoušky, které jsem postupně úspěšně složila, mi pomohly otevřít spoustu dveří, o kterých se mi dřív ani nesnilo, a tak jsem si díky své jazykové vybavenosti vyzkoušela jaké je to být recepční v hotelu, lektorkou angličtiny nebo třeba překladatelkou – a také potkala spoustu zajímavých a úžasných lidí.

Nemyslím si, že by můj osud byl tak pestrý a rozmanitý, kdyby nebylo té mé alergie a já zůstala pracovat v Motole jako sestřička.

Po tom všem co se mi v životě přihodilo, se ze mě stala fatalistka a věřím, že ať už nás OSUD zavede kamkoliv, má pro to vždycky nějaký dobrý důvod - i když my ho zrovna nevidíme, a tak jsem klidná, protože vím, že nakonec všechno dobře dopadne, protože to dopadne tak, jak to dopadnout má!

Že jsem nepřišla na nic nového a světoborného jsem zjistila včera večer, když jsem zcela náhodou narazila na citát učeného a moudrého řeckého filozofa Epiktétoa, jenž zní:

Nesnažte se, aby se vše, co se děje odehrávalo podle vašeho přání, ale přejte si, aby se vše stalo tak, jak se stát má, a váš život bude klidný…“

Epiktétos (asi 55 – 135 n.l.)

Tak hodně štěstí a hlavně klidu !!!

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Tereza Ledecká | čtvrtek 18.4.2024 21:34 | karma článku: 13,58 | přečteno: 225x
  • Další články autora

Tereza Ledecká

Chcíplá koza

Když se chce, všechno jde!!! A když to nejde nyní, neznamená to, že to nepůjde později... Všechno má zkrátka svůj vlastní čas...!

11.5.2024 v 22:41 | Karma: 10,68 | Přečteno: 232x | Osobní

Tereza Ledecká

Kleptomanka

Lidé si přivlastňují cizí věci z různých důvodů... U někoho za to může nemoc, u někoho geny, u někoho jiného třeba chybějící knoflík... a u někoho dalšího třeba láska na první pohled...

13.4.2024 v 17:14 | Karma: 14,01 | Přečteno: 357x | Osobní

Tereza Ledecká

Z bláta do louže

Jméno ani rodiče si člověk při narození nevybere, ale naštěstí si aspoň to jméno lze celkem snadno a rychle změnit...

6.4.2024 v 13:22 | Karma: 10,38 | Přečteno: 246x | Osobní

Tereza Ledecká

I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku využít nezvyklé šance... (Pro Marušku... )

29.3.2024 v 11:16 | Karma: 10,66 | Přečteno: 176x | Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma: 15,46 | Přečteno: 322x | Osobní
  • Nejčtenější

„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici

25. května 2024  12:55

Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...

Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím

24. května 2024

Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...

Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali

26. května 2024  11:40,  aktualizováno  23:29

Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...

Nemocnému synovi vstříkla do krve vodu. Chtěla jsem, aby to skončilo, řekla

29. května 2024  13:51

Mimořádně nešťastný případ matky samoživitelky a jejího vážně nemocného dítěte řeší Městský soud v...

Ženě se do ruky zakousl pes. Muž, který jí přispěchal na pomoc, zvíře zabil

29. května 2024  15:12

Ženu v Žihli na Plzeňsku vážně pokousal volně pobíhající pes. Na pomoc jí přiběhl příbuzný, který...

Co budou dělat končící europoslanci? Zvažují zkusit politiku i návrat k profesi

30. května 2024

Premium Sedm současných europoslanců z jedenadvaceti se po nadcházejících volbách do parlamentních lavic v...

Otočka v Berlíně: deportace už nevadí. Němci zvažují posílat běžence do Afriky

30. května 2024

Premium V Německu dlouho bylo pravidlem, že britské plány na deportace žadatelů o azyl do africké Rwandy...

Ortel měl hrát v dětském zábavním parku, po tlaku rodičů koncert zrušili

29. května 2024  10:29,  aktualizováno  23:13

Pražský zábavní park Krtkův svět v Horních Měcholupech ohlásil na 7. července koncert. U lunaparku,...

Opozice vyčetla Jurečkovi tvrzení, že lidé v penzi stráví v průměru 21,5 roku

29. května 2024  6:06,  aktualizováno 

Poslanci opozičního ANO se přeli s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou z KDU-ČSL...

  • Počet článků 12
  • Celková karma 12,29
  • Průměrná čtenost 1026x
Neobyčejně obyčejná ženská, která píše o všem, a to jak s humorem...  tak i bez humoru...

Seznam rubrik