Ženiši a nápadníci

Když jste holka na vdávání a odmítáte dohazované nápadníky jednoho po druhém... a pak zjistíte, že je mezi nimi i Ten, jehož jméno...

  Během svého bezmála ročního působení coby zdravotní sestřička u jedné pražské agentury domácí péče jsem zjistila, že není sestřička jako sestřička, jelikož dny sestřiček, které pracují v „terénu“ jsou mnohdy… častokrát… téměř vždy o něco (a někdy i o něco více!) dobrodružnější než dny jejich kolegyň v nemocnicích či ordinacích, poněvadž kromě klasické náplně své práce musejí ještě navíc čelit i rozmarům počasí, nečekaným komplikacím v městské hromadné dopravě a když nemají zrovna svůj den, tak bůhví čemu ještě… a pokud mají vyloženě den blbec, tak tomu všemu zároveň.

  Mladší ročníky (ty zejména, ale výjimka potvrzuje pravidlo, že?!) ještě většinou zápolí i s tenaty, do kterých se je snaží lapit prozíraví a pragmatičtí členové domácností, ve kterých se zdravotnice prostřednictvím agentury snaží páchat dobro, jelikož tito „výpočetní analytici a analytičky“ si dokázali velmi dobře spočítat, že taková česká Florence Nightingalová se vždycky hodí, a v budoucnu se jistě ještě určitě hodit bude!

  Jelikož jsem do výše zmíněné agentury nastoupila krátce poté, co jsem předčasně, leč dobrovolně ukončila svá vyšší studia na zdravotnické škole, tak ani mé tehdy téměř jednadvacetileté já neuniklo nabídkám k seznámení či seznámením samotným se členy všelijakých rodinných klanů, v tom lepším případě zastoupených vnuky či pravnuky, v tom horším v zastoupení synů či bratrů, jenž (ještě) nebyli okroužkováni nebo by se opět rádi okroužkovat nechali.

  Vdavekchtivé duše by si jistě mnuly ruce nad pestrou škálou nápadníků, která se před nimi rozevírala jako vějíř karet při partičce Prší, který sice většinou mimo jiné sestával ze samých spodků, ale tu a tam se také mihl nějaký ten svršek či král zvučného jména, sídlící na ještě zvučnější adrese.

  Moje dušička však vdavekchtivá nebyla, a tak nezbývalo než nabídky či „ženichy“ samotné, kteří se v době mé přítomnosti náhodou zaskočili podívat jak se daří jejich mamince, babičce, tetičce… odmítat.

  Řeknu vám, že někdy takové odmítnutí bylo vcelku náročné, a to nejen na čas, ale hlavně na můj močový měchýř (zejména v tramvaji jsem se párkrát obávala, že skončím neslavně jako ten slavný Tycho de Brahe, kolem jehož sochy na Pohořelci jsem téměř dennodenně projížděla), jelikož potencionální „nápadníky“ jste nemohli jen tak „odpálkovat“ nad jedním šálkem něčeho dobrého, ale bylo zapotřebí využít veškerého svého diplomatického um i šarmu, a to vyžadovalo šálky nejméně dva či tři (čím více, tím lépe), aby se hostitelka či hostitel neurazil, a nedej bože třeba nezačal využívat služeb naší konkurence.

  Nejen kolegyně, ale i samotná paní šéfová se podivovaly mým pozdním návratům na ústředí sídlícímu kousíček od Staromáku, kam jsem se vcelku pravidelně vracela s několikahodinovým zpožděním, když už ony byly dávno doma a koukaly na Ulici.

  Mé pozdní příchody přičítaly mému mládí a nezkušenosti, a prorokovaly, že se to prý časem určitě zlepší, a že za nějaký ten čas se už nepochybně budeme na ústředí potkávat nejenom ráno, ale i odpoledne.

  Měsíce plynuly a jednoho jarního dne se mé portfolio pacientů, ke kterým bylo třeba docházet, rozrostlo i o jakéhosi pana Solaříka.

  V den našeho prvního setkání jsem se tramvají dopravila do Jindřišský, poté minula rodný dům jednoho ze zakladatelů Sokola, a nakonec zdolala několik pater schodů vedoucích do podkroví, kde jsem se ocitla pře dubovými dveřmi opatřenými krasopisně nadepsaným štítkem, jenž hlásal

                                                    AK. MAL. KAREL SOLAŘÍK..

  Svou přítomnost za masivními dveřmi jsem obyvatelům bytu dala na vědomí dvojím bryskním stisknutím zvonku napravo, a čekala, zda tato má akce vyvolá nějakou reakci.

  Vyvolala.

  Za krátko se přede mnou dveře otevřely a já hleděla do tváře stříbrovlasé paní v letech, která mě s vřelým úsměvem na rtech zvala do útrob bytu, který jak se záhy ukázalo nebyl ani tak bytem jako spíše ateliérem, jehož součástí byla i malá obytná plocha sestávající z maličkatého obýváčku, a ještě menší kuchyňky.

  Ten, za kým jsem přišla, téměř devadesátiletý pan Solařík - na rozdíl od své choti spíše bělovlasý a vyšší - seděl na kanapi a už mě netrpělivě očekával.

  Po krátkém, srdečném uvítání jsme se s panem Solaříkem (pod pečlivým dohledem jeho ženy) pustili do rehabilitace, během které se ukázalo, že můj nový pacient je vcelku povídavý typ, a tak jsem se během mojí návštěvy o jeho životě ledacos dozvěděla…

  Překvapilo mě, že pochází z Beskyd, konkrétně z Valašska, protože dle jeho mluvy byste to vůbec nepoznali, a měli ho za rodilého Pražana či Pražáka, chcete-li.

  Co ale naopak bylo zřejmé na první poslech, byla jeho láska k Valašsku, kde určitě zanechal velký kus svého srdečního svalu, protože ho při žádné mé návštěvě neopomněl zmínit, stejně tak jako svou milou paní, se kterou se očividně i po mnoha dekádách let společného soužití velice milovali, což jsem jim v duchu tiše záviděla.

  Z jejich láskyplného manželství vzešly dvě dcery, které rovněž nezůstaly bezdětné, a tak ani v této domácnosti jsem neunikla nabídce „ženicha“, kterou jsem ale vždycky jen ledabyle odmávla rukou a doplnila diplomaticky laděným komentářem, že o žádného nápadníka nestojím!

  S manželi Solaříkovými jsme si vzájemně padli do oka více než bylo obvyklé, a tak mě jednoho nedělního odpoledne pozvali spolu s mou maminkou, kterou tehdy znali pouze z doslechu, na čaj.

  Po krátkém úvodním seznámení těch, co se viděli prvně, se akademicky vzdělaný pán domu ujal mé  zdravotnicky erudované maminky, a zavedl ji do svého atelieru - tedy na druhý konec místnosti, kde ji seznámil se svou rozsáhlou a rozmanitou tvorbou.

  O něco později jsme usedli ke kulatému stolu, kde nás čekala mramorová bábovka a konvice čerstvě uvařené kávy.

  Jen co jsme dosedli, pan Solařík se opět rozpovídal. O svém mládí, o svých studiích, o svých cestách do zahraničí a mezi řečí opět jen tak mimochodem podotkl, jak bych se k tomu jeho vnukovi skvěle hodila. Na závěr se ještě zmínil o své milované choti, a tak jsme se s maminkou nejen dozvěděly, jak se ti dva seznámili a jak pan Solařík svou budoucí ženu doprovázel do školy a zpět, ale také to, že se jeho paní za svobodna jmenovala Barošová, a že  pochází z Vigantic…

  Maminka, která patří, patřila a vždycky bude patřit mezi ty nejostřejší tužtičky v penále, zbystřila.

  Čtenářům sportovních plátku či rubrik už nejspíše „došlo“ nad KÝM jsem se to při každé mé návštěvě u Solaříkových vlastně ofrňovala, stejně tak jako mojí mamince, která sice nebyla žádná fotbalová fanynka, ale vždycky měla (a stále má!) vskutku velký přehled o všeobecném dění, na rozdíl ode mě, kterou tehdy všeobecné cokoliv, natož to sportovní, vůbec nezajímalo.

  Aby se ujistila, že se dle zmíněných indicií dobrala ke správnému závěru, položila panu Solaříkovi doplňující otázku „Pochopila jsem to tedy dobře, že Váš vnuk je Milan Baroš?“, na kterou se jí (samozřejmě) dostalo kladné odpovědi.

   Jak už můj tehdejší nezájem o světové, české či jakékoliv jiné dění dává tušit, moje dvacetiletá maličkost vůbec netušila KDO to ten Milan Baroš vůbec je, ale to nezabránilo tomu, aby pan Solařík zůstával i nadále vytrvalý, a snažil se mě při každé mojí další návštěvě se svým vnukem, který hrál tehdy za FC Liverpool, seznámit.

  Nikdy k tomu však nedošlo, i když jsme se jednou prý minuli jen o pár minut.

  Bohužel? Bohudík?

  Kdo ví?!

  Pan Solařík už sice mezi námi dávno není, ale kdykoliv někde zaslechnu pokřik „Baník p*čo!“, vždycky si na něj, i na jeho vnuka – odchovance FC Baníku Ostrava, vzpomenu.