"Me too"

Někdy je potřeba, aby i ženská měla "koule", aby se dokázala ubránit, případně pomstít..., protože se mi zdá, že nejen LÁSKA, ale už i SPRAVEDLNOST je docela slepá

  Po dvouletém studiu na střední zdravotnické škole nadešel osudný den, kterého jsme se všichni více či méně obávali, jelikož nastal čas uplatnit všechny naše doposud nabyté znalosti a vědomosti v praxi, a to konkrétně na lůžkovém interním oddělení jedné z pražských fakultních nemocnic.

  Když jsme krátce po sedmé hodině ranní vkročili na výše zmíněné oddělení, téměř záhy se nám  naskytla příležitost si onu teorii v praxi vyzkoušet, neboť z pokoje číslo šest, kolem kterého jsme právě procházeli, se ozvalo hlasité zvolání „Exitus!“

  Beze slova jsme si mezi sebou vyměnili zděšené pohledy.

  Neměli jsme nebožce za zlé, že místo toho, aby se s námi seznámila, se raději rozhodla zemřít, tedy až do okamžiku, kdy se nás rozhodla do inkriminovaného pokoje nahnat naše paní učitelka ošetřovatelství se slovy, že je nejvyšší čas se seznámit s realitou všedních dní středního zdravotnického personálu.

  Nedalo se nic dělat, museli jsme poslechnout, a tak v čele s paní učitelkou jsme jedna po druhé –

   plus náš spolužák Martin – poslušně, leč rozpačitě překročili práh pokoje, modlíce se, aby ta „dáma s kosou“ byla už dávno pryč, poněvadž v tak mladém věku s ní o osobní setkání nikdo z nás nestál.

  Když jsme pohledy prošmejdily všechny kouty a ujistili se, že naše modlitby byly vyslyšeny, rozestoupili jsme se kolem lože nebohé nebožky a bázlivě, leč se zájmem jsme si prohlíželi její bezduché tělo, poněvadž pro většinu z nás se jednalo o první setkání tohoto druhu.

  Jelikož zesnulá zesnula teprve před několika minutami, na první pohled se nijak nelišila od dvou pacientek, se kterými sdílela rozlehlý pokoj. Na rozdíl od ní se však ony nyní nacházely v říši Morfeově, zatímco ona se vydala na poslední cestu na Onen Svět.

  O několik minut později naše zaujaté zkoumání přerušil službukonající lékař, který neježe přišel potvrdit, že dušička skutečně opustila tělo, ale k naší notné nelibosti přišel i s nápadem, že bychom si na zemřelé mohli procvičit úkon zvaný resuscitace.

  V momentě, kdy nám došel význam jeho slov, jsme všechny - včetně Martina - jako na povel zesinali ve tvářích a předstírali, že jsme na druhé straně zeměkoule pro případ, že by si pan doktor chtěl vybrat nějakého „dobrovolníka“, který by mu to osobně předvedl.

  Zatímco jsem se snažila navodit dojem, že se zrovna nacházím nedaleko Sydney, pohledem jsem zavadila o uniformu své spolužačky Jarmily, jejíž naškrobená běloskvoucí zástěra toporně trčela do všech světových stran, až jste měli pocit, že snad pozřela celé balení viagry – ta zástěra, nikoliv Jarmila!

  Z prekérní situace nás naštěstí zachránila naše paní učitelka, která panu doktorovi jeho stupidní nápad rozmluvila, protože dneska se prý budeme výhradně seznamovat s chodem oddělení a dokumentací pacientů, nikoli nácvikem první pomoci, která by dotyčné nebyla stejně nic platná!

  Pan doktor sice poslechl a bez jediného slůvka opustil pokoj, ale bylo vidět, že svou prohru nese dosti nelibě a jen tak hnedka na potupu, která se tu jeho egu udála, nezapomene, jelikož očividně nebyl zvyklý na odpor - natož od ženské, a ještě k tomu před skupinkou pěti mladých holek, na které se mermomocí snažil zapůsobit...

  Jak se ukázalo o něco později, pan doktor skutečně nezapomněl!

  Bohužel však pro mě si na svou prohru vzpomněl zrovna v době, kdy jsme s Jarmilou dostaly za úkol změřit krevní tlak všem pacientkám na pokoji číslo tři, čehož se rozhodl využít a svému egu vše dostatečně vynahradit.

  Na pokoji se nacházely celkem čtyři pacientky, což znamenalo dva pokusy pro každou z nás. Poněvadž jsme však měly pouze jeden tonometr, dala jsem Jarmile galantně přednost, čehož jsem ale vzápětí hořce litovala.

  Jakmile se totiž Jarmile podařilo navléci první „vyvolené“ nafukovací manžetu od tonometru a do uší nasadit fonendoskop, velmi zřetelně jsem ucítila, že počet osob v pokoji se rázem změnil ze sudého na lichý, a že nově příchozí se stejně tak jako Jarmila hodlá zaobírat měřením, nikoliv však tlaku, ale mého pozadí, a to ne pouze zrakem, ale i hmatem.

  Zatímco se Jarmila horlivým mačkáním balónku snažila vyhnat rtuť tonometru co nejvýše, dotyčný za mnou zcela ignorujíc hranice mého osobního prostoru, v dlani zase přičinlivě mačkal a svíral můj levý hýžďový sval, řídíce se nejspíš slovy z příručky o proxemice - vědě zabývající se osobním prostorem, že jeho narušení či překročení se zejména u lékařů a maséru zcela toleruje…

 Nebylo jasné, z jaké profesní pozice se za mnou stojící felčar přestupku dopustil, jelikož ač měl doktorský titul, masíroval mé pozadí se zručností zdatného maséra, za což nejspíš vděčil letité praxi.

  Po nějaké době však ani jeden z mých hýžďových svalů panu doktorovi k uspokojení již nestačil, a tak mi jeho nenechavé pazoury směle a zcela bez ostychu vklouzly pod uniformu, kde se vydaly na podrobný průzkum.

  V ten okamžik mi krevní tlak vylétl rychlostí světla do nebeských výšin, a krve by se ve mně nikdo nedořezal!

  Tehdy jsem totiž byla ještě nezkušené neviňátko, které by svou nevinností mohlo směle konkurovat  i extra panenskému oleji, a tak jsem jen zkoprněle stála a vyčkávala, kam AŽ se doktorovy dotěrné prsty odváží…

  Inu, odvážily se poměrně dost, stejně tak jako i samotný doktor, který se na rozdíl od svým prstů  odvážil zpochybnit hodnoty Jarmilina měření a nakázal jí, aby veškerá měření zopakovala znovu, čímž svým zvídavým prstům dopřál ještě několik minutek na průzkum k dobru…

  Když dosáhl svého vytyčeného cíle (a možná i vrcholu…), rychle vyklouzl rukama z pod mé uniformy, ale ještě předtím, než zjevně uspokojen opustil pokoj, mi nařídil, že až to tam dodělám, tak mu mám donést lékařské záznamy všech pacientů, neboli jak se odborně říká, dekursy.

  Já ale měla největší chuť „dodělat“ JEHO!!!

  Kromě Jarmily, která ostražitě sledovala rtuť tonometru a ještě bedlivěji poslouchala, aby ve fonendoskopu nepřeslechla první a poslední úder srdce, a správně tak stanovila hodnoty krevního tlaku, jsme všechny v pokoji viděly/věděly, co se právě odehrálo…

Zarytě jsme však každá očima propalovala prošoupané lino a dělala, jakoby nic!

  Stále jsem tomu nemohla uvěřit!

  Z vyprávění jsme věděli, jak to v nemocnici na odděleních mezi doktory a sestřičkami většinou chodí…, ale že se s „tím“ setkám hned první den praxe, to mě tedy nenapadlo.

  V zápalu vzteku, ponížení a zejména studu – STRAŠNÉHO studu, jsem se rozhodla, že si „to“ od pana doktora nenechám líbit, a že až nastane ta správná chvíle, tak se mu pomstím…

  Nevím, zda děkovat paní Náhodě či paní Prozřetelnosti, ale jako by jedna či druhá, anebo obě zároveň souhlasily s mým odvetným plánem, vhodná chvíle se naskytla již o půl hodinky později, zrovna když jsem s náručí plnou dekursů vycházela ze sesterny a pana doktora Chmatáka zaregistrovala v půli chodby se skupinkou mediků, kterým za pochodu zrovna něco odborného vykládal.

  Když jsme se k sobě přiblížili dostatečně blízko k tomu, abych mu mohla vyžádané lékařské záznamy předat, se slovy „Tady máte ty dekursy, pane doktore!“ jsem natáhla ruce, že mu je jako podám, ale záměrně jsem lékařskou dokumentaci pustila o zlomek vteřinky dřív, než si ji Chmaták stačil převzít, a tak se mu lékařské záznamy pacientů celého oddělení snesly svévolně k nohám…

  Je třeba zmínit, že tehdy se ještě veškerá zdravotnická dokumentace často čítající mnoho stran uchovávala v papírové formě v bakelitových deskách, které vzhledem připomínaly třídní knihu, a tak když jich člověk nesl třeba dvacet nebo více, celkem se pronesly! A co teprve když jste je pustili z více než metrové výšky dolu na zem…

  „Auuu!“

   Vyjma bolestivého heknutí necekl doktůrek ani slovo. Jen na mě nevěřícně zíral a současně mě propaloval nenávistným pohledem, zatímco nic nechápající medici se za jeho zády potutelně chlámali smíchy.

  Nevím, jak rozsáhlou zdravotní újmu jsem tímto odvetným činem panu doktoru způsobila, ale myslím, že modřinku v oblasti zánártních kůstek ode mě na památku určitě vyfasoval…

  Možná se dokonce jednalo i o závažnější diagnózu, jelikož když jsem odcházela po praxi domů, zahlédla jsem, jak se dotyčný medicinae universae doctor pomaloučku belhá k pavilonu, kde sídlila chirurgie...

  Kdo ví, jestli tam pan doktor šel na lékařské konzilium nebo čistě z osobních důvodů?

  Ať tak či onak, měl obrovské štěstí, protože kdyby se o tom tehdy doslechla moje babička nebo mamka, na chirurgii by pan doktor skončil z osobních důvodů zcela určitě, protože první by do něj zapíchla vidle, a ta druhá by mu urvala koule!!!