Hraběnka

Co všechno můžete zažít coby sestřička pracující pro agenturu domácí péče? O tom se dočtete níže....

  Taky to máte tak, že čím jste starší, tím častěji vzpomínáte na minulost?

U mě v tomto ohledu platí přímá úměra, a tak mám trošičku obavy, že dožiji-li se vysokého stáří, budu už jen vzpomínat na to, jak jsem vzpomínala…

  Dnes ráno se má mysl vydala na špacír do dvou dekád staré přítomnosti, kde se setkala s mým dvacetiletým já, které si tehdy na živobytí vydělávalo v jedné pražské agentuře domácí péče coby zdravotní sestřička.

  Miniaturní ústředí oné agentury sídlilo kousíček od Staromáku, a tak jsem páchala dobro

zejména v historickém centru Prahy, a to konkrétně na Malé Straně a na Starém Městě.

  No řekněte, mohl by si člověk přát něco víc, než se v pracovní době potulovat malebnými uličkami té naší stověžaté Prahy, a kochat se všemi těmi krásami co nabízí?

Já myslím že nikoliv, i když pokaždé to zas až taková romantika nebyla, jak by se snad na první pohled mohlo zdát.

  S výše zmíněnou agenturou jsem se rozloučila už asi po deseti výplatách, ale i za tak krátkou dobu jsem se stihla setkat s mnoha nevšedními lidmi, navštívit spoustu pražských adres a zažít vcelku zajímavé věci, které mi i po uplynutí dvaceti let stále ulpívají v paměti – ­zejména tedy jedna postarší dáma, které se neřeklo jinak, než “Hraběnka“.

  Nikdy nezapomenu na svůj první den, kdy mě na starost doslala jakási paní Alena, rázná to žena kolem šedesátky, která budila dojem, že si vždycky se vším poradí.

  „Začneme u Hraběnky,“ sdělila mi na uvítanou Alena poté, co prozkoumala adresy klientů, kteří nám ten den byli přiděleni k opečovávání a vyrazily jsme.

  Když jsme míjely Stavovské divadlo a zabočily do jedné z postranních uliček poblíž, pochopila jsem základní pracovní strategii, že se vždycky začíná u toho, kdo bydlí nejblíž.

  Co by nastalo, kdyby se adresy dvou či více klientů nacházely ve stejné vzdálenosti, ale na opačných světových stranách, jsem se nikdy nedozvěděla, jelikož ke mně byl osud natolik laskavý, že mě do tak svízelné situace naštěstí nikdy nepřivedl, ale dovedu si celkem dobře představit, že třeba pro někoho ve znamení Vah by to mohla být situace skličující, zapeklitá až neřešitelná a kdo ví, zda by to nakonec nedopadlo jako s tím Buridanovým oslíkem, který za svou nerozhodnost zaplatil nejvyšší daň.

  „Proč se jí říká „Hraběnka“?“ nedalo mi nepoložit Aleně základní zjišťovací otázku a ukojit tak svou odvěkou zvědavost.

  Alena ji bez okolků „zvedla“ a já se dozvěděla, že se jí tak říká snad už odjakživa, a má to prý co dělat s její družnou povahou, zálibou v drahých věcech a veselejším rozkrokem.

  Ač byla má zvědavost tímto vysvětlením uspokojena jen zčásti a ráda by se o „Hraběnčině“ rozchechtaném rozkroku dozvěděla o něco více, bohužel už na žádné další vyptávání nebyl čas, jelikož jsme se zrovna ocitly u hlavního vchodu do jejího sídla.

  Alena zalovila pravačkou ve své pracovní kabele gigantických rozměrů, a po chvíli z ní vytáhla objemný svazek klíčů opatřený barevnými rozlišovači.

Jak se dalo očekávat, po letech strávených v agentuře už byla v roli klíčnice celkem zběhlá, a tak jsme se zakrátko ocitly v útrobách domu a zamířily k výtahu.

  Když jsme z něj v jednom z horních pater vystoupily, sáhla Alena do své obří kabely podruhé, a k mému neskrývanému překvapení z ní vytáhla lahvově zelenou pláštěnku, a k mému úžasu ještě neskrývanějšímu, si ji na sebe začala oblékat.

  „Ty nemáš?“ zeptala se mě jakoby pláštěnka byla povinnou výbavou každé terénní zdravotnice a začala si na onom umělohmotném oděvu zapínat knoflíky.

  Jediné, nač jsem se vzmohla bylo záporné zakroucení hlavou.

  „A co deštník?“

  Ten jsem naštěstí měla, a tak jsem pro změnu tentokrát zase já bez řečí zašmátrala ve své o něco menší tašce přes rameno a vytáhla z ní jeden skládací exemplář červené barvy.

  „Rozevři ho!“ zavelela Alena bojovně, a já tak bez sebemenších námitek učinila.

  „Minule na mě baba vychrstla plnej kýbl vody,“ dodala má spolupracovnice na vysvětlenou, abych si snad nemyslela, že jí dočista hráblo.

  Údivem jsem nad tou šokující informací vytřeštila oči.

  „Cože?“

  Nikdo se mi o takovýchto mokrých pracovních podmínkách slůvkem nezmínil, a co si pamatuju, v pracovní smlouvě o tom také nebyla ani zmínka.

  Zajímalo by mě, zda se jednalo o vodu teplou či studenou, protože pokud by to byla teplá, dalo by se to v tomto únorovém období brát jako akt dobra, a nikoli jako bojový útočný manévr k zneškodnění protivníka, ale zeptat jsem se neodvážila.

  „To ona tak někdy dělává, hlavně když se špatně vyspí,“ objasnila mi Alena, když jsem na ni nepřestávala ohromeně zírat.

  „Musela sem se jít potom domů celá převlíct, a ztratila tak spoustu drahocennýho času, kterej mi pak samozřejmě nikdo neproplatil. Nemám čas ztrácet čas!“

  Aby dostála svým slovům, bez jakéhokoliv dalšího otálení stiskla několikrát za sebou vehementně zvonek, přestože klíč od bytu držela v ruce, ale ten se používal jen v případech nejvyšší nouze, aby si klienti zachovali pocit alespoň nějakého toho soukromí.

  Měly jsem štěstí, jelikož se zdálo, že se nám dneska vyspinkala „Hraběnka“ do růžova, poněvadž nám přišla otevřít v saténovém župánku slonovinové barvy, a byla usměvavá a rozzářená jako sto wattová žárovka.

 „Hraběnčin“ rozzářený úsměv však na zlomek vteřiny pohasl, když nás – Alenu nasoukanou v zelený pláštěnce a mě s roztaženým deštníkem držícím před sebou jako štít, spatřila, ale ihned koutky úst zase doširoka roztáhla a se slovy „Už na vás děvčata čekám,“ nás vpustila do své rezidence.

  Že by tenhle sotva padesátikilovej načančanej diblík dokázal na někoho chrstnout plnej kbelík vody? A ještě k tomu studený? Sorry, ale tomu nevěřím! A neuvěřím, dokud to na vlastní oči neuvidím, ať si ten náš Bolek alias Bohuš říká co chce!!!

  Naše aristokratka si to cupitala po bytě v chundelatých pantoflíčkách a s cigaretkou v ruce, a v ten moment si vskutku nebylo těžké představit, že se kdysi oddávala lehčím mravům, a že ji to dokonce snad i bavilo.

  I ten její chraplák byl nejspíš trvalým následkem toho jejího nezřízeného života, kdy se se špičkou v ruce producírovala po putykách čtvrtý cenový a koketně laškovala s pány, kterým se nade vší pochybnost dařilo ten její rozkrok se smyslem pro humor bez většího úsilí rozesmát.

  Nalíčená, načesaná, navoněná a s podlouhlými, vysoce blyštivými náušnicemi v uších –

  o kterých bylo těžké říct, zda se jedná o lacinou bižuterii či cenný šperk, nás zavedla do obývacího pokoje, který byl honosně zařízen starožitným nábytkem ve stylu Ludvíka XIV., a já si tak rázem připadala jako ve Versailles. Už jen zbývalo, aby se „Hraběnčin“ pohledný, mladistvě vyhlížející choť, jenž spočíval na pohovce uprostřed místnosti, jmenoval Ludvík, ale bohužel.

  Nejenže nebyl nositelem slavného jména francouzských králů, ale nebyl ani natolik soběstačný, aby se dokázal postarat sám o sebe, natož o svoje potřeby, a tak jsme se s Alenou pustily do práce.

  Když jsme pana „Hraběte“ zbavily veškerého ošacení a chystaly se ho umýt, procupitala si to „Hraběnka“ kolem, a svým chraplákem, avšak se vší nonšalancí, noblesou a nevinným výrazem ve tváři jen tak mezi řečí pronesla „Ani ho nemejte, stejně ho brzo zabiju!“ a jakoby nic si to elegantně odštrádovala do kuchyně za rohem. 

  S Alenou jsme si bez jediného slova vyměnily pohled, pak se současně podívaly na jejího chotě, co on na to, ale ten poklimbával, a tak nejspíš ani slova své manželky o tom, že se blíží jeho konec, nezaregistroval.

  Přiznávám, že v ten moment jsem si už nebyla tolik jistá, čeho všeho je či není  ta naše aristokratka schopná!

  Zatímco jsem obstarávaly jejího manžela, poletovala „Hraběnka“ po bytě jako motýlek, tu něco přinesla, tu něco odnesla a bez ustání něco vykládala.

   Naprosto mě však dostala, když lemem použitých trenýrek svého chotě, které jsme jí podaly k vyprání, začala leštit soupravu křišťálových číší ve vitríně za námi.

  Doufala jsem, že je neleští proto, aby nám v nich později nabídla něco k pití, protože jsem si nebyla jistá, zda bych z nich byla s to něco pozřít, ale zároveň bych „Hraběnku“ nerada urazila nebo snad dokonce naštvala, protože kdo ví, co by se dělo potom…

  Dva kýble s vodou…? Nebo snad přeřezání ocelových lan výtahu…? Nebo by z nás pomocí sekáčku na maso udělala hraběnčiny řezy…? Čiperná a odhodlaná by na to byla baba dost!

  Její vitalitu jsem jí svým způsobem ale vlastně záviděla.

  Jistě už měla nejméně sedm křížků na krku, ale působila tak mladistvě, a to nejen po fyzické stránce, ale i duchem.

  Šla s dobou, měla přehled, což třeba dosvědčovalo cédéčko od Terezy Pergnerové povalující se jí u hifi věže, z něhož si tu a tam zanotovala pár songů. Vím to, protože to stejné cédéčko se povalovalo i u mě doma, jelikož Tereza byla tehdy velká hvězda a její  „ČÁGO BELLO“ bylo docela in.    

  Škoda, že jsme si někdy nějaký ten její song společně nezanotovaly, protože by to určitě stálo za to. Věřím, že refrén hitu NONSTOP by v jejím podání působil věru autenticky, protože mi připadala babča nesmrtelná.

   Má první návštěva v „Hraběnčině“ budoáru se obešla bez jakýchkoli nepříjemností, stejně tak jako i všechny mé návštěvy budoucí, což mi přišlo trošičku líto, protože kdyby tomu bylo jinak, měla bych alespoň na co vzpomínat…