Záhadná věc

Ticho je jako letící pták - můžeš ho vidět, ale neslyšíš nic. Kdo aspoň jednou vstával potichu, tak potichu, aby nevyplašil zbytky snů na prázdném náměstí, může mi to potvrdit. Sny na náměstíčku v Písku se sbíhají pod sochou svatého Floriána, aby se rozutekly s dupnutím první boty o dlážení. Jen v létě, když jste měli to štěstí, se na chvilku zdržely. Proč? To nevím, jen se mi zdá, že jako hospodyně si řeknou tři věty mezi dveřmi bytů, než se vrátí domů k plotně, sny si musejí říct něco o tom, co dělají celou noc.

Potichu jsem vyhlížela z okna každou neděli, abych viděla, jestli se zase objeví. Bývalo jejich pravidlem, než se uložili k pokojnému nebytí pod střechy domů, sešli se u nás pod oknem a já se dívala a dívala, dokud poslední z nich nezmizel jako mlha v ranním svítání.

To ticho vyplnilo celé náměstí, svatý Florián stál nehnutě a jen se opatrně naklonil, aby mu nic neuteklo. Proboha, co to tam dnes mají? To bych nebyla já, samozvaná písecká náplava, zvědavá, a tohle mi má uniknout? Naklonila jsem se víc z okna a natáhla krk, abych jim byla co nejblíž. Sebral mě vítr, jako když foukne do papíru a já se snesla zlehka na zem.

Sedla jsem na dlažební kostky nedaleko Floriána a povídám: "Tak, to bychom měli."

Florián se zase narovnal, aby ukázal, že jeho nějaké drby a čáry máry tak moc nezajímají a malinko se pootočil zády, aby ukázal, jak moc to myslí vážně.

"Počkejte!" zavolala jsem na sny, které začaly najednou mizet a rozplývat se.

Florián se horempádem otočil a nahnul se dolů, aby líp viděl, co se děje a "Žbluňk!" koruna z hlavy mu spadla do fontány, co měl u nohou.

"Jejda!" škytla jsem.

Poslední sen toho rána se zachichotal a rozplynul.

Sedím dál na dláždění a první chodec toho rána prochází náměstím, aniž by si mě všimnul. První pes mě míjí za ním. První cyklista s košíkem na nosiči, copak v něm asi má? Za ním druhý.

Pomalu se zvedám a uvědomuju si, že nohy mám po kolena v dláždění, procházím skrz kostky jako hustou smetanou. Kam mizejí sny? Pátrám v paměti těch kostek a ejhle, ony jsou jako mapy světa, stačí si je přečíst. Jeden sen spí támhle pod věžičkou, další ve vikýři, poslední dva bydlely dlouho v hospůdce U Hubáčků, teď jsou schovaní jinde, o kus dál U Kloudů, tam se tulí za jedním oknem v parku.

Půjdu se podívat, co dělají sny, když spí. A jestli najdu cestu domů, bude o čem vyprávět.