Jak se zbláznit....do kocoura

Je spoustu věcí, které můžeme dělat, aniž bychom si vůbec uvědomili zázrak tvoření. Někdo vaří, jen tak, doma, aniž by tušil, že je vynikajícím kuchařem. Pak jednou, dvakrát uvaří kamarádům večeři, a časem přijde na to, že je jakoby ponořený do všech těch vůní a ani neví, jak mu uběhl čas. Někdo opravuje auta, nadává a sakruje, dokud tu mrchu závadu nevytáhne na světlo Boží a nesrovná ji tak, aby zase šlapala jako hodinky. Každý z nás, bez vyjímky, něco dělá právě takhle. Ponořený do věci, nevnímá čas, dokud se nepostaví s vítězným "MÁM TO!".

Někdo hledá výtečně chyby v účetnictví. Znám paní, která kontroluje skladové zásoby a dělá to tak nepochopitelně dokonale, že najde i to, co už dávno "nemáme". Znám kluky, kteří pracují na retraku s takovou grácií, že jeden a půl tunový kolos tančí jako baletka v Labutím jezeře. Znám chlapíka, který expeduje a balí díly s takovou vervou, že zakousnutý pitbul je proti tomu spící Šípková Růženka. Je jedno, jestli mu dáte hrst šroubků nebo celý rám bagru, prostě se na to podívá, někam dojde, něco přinese a za chvíli jsou věci jako dětská prdelka na nočníku - přesně to sedí...

Je jedno, jak dobře nebo špatně dělají to ostatní, ale jednu, právě tu jednu věc dělají - velice dobře. Když vcházím ráno na halu a vidím ten cvrkot, nedá mi to a musím se smát - tady to zpívá tou nejúžasnější hudbou, tady zní radost z rukou, kterým se práce daří.

Ale jsou i dny, kdy jde všechno bokem a celá radost kamsi - do kopru. Stane se, že věci nejdou, jak by měly a lidem začne pomalu docházet dech. První pošťouchnutí, podpásovka, ty mě....a ty mě taky! ..a už to letí, už se hledá, komu ukousnout nos mezi očima.

Kdo dokáže zastavit ten příval, tu tupou a zbytečnou výřečnost, pleskající do nervů jako míč do zdi? Kdo srovná lidi, když jsou tak na hraně, hotoví se vším praštit - a zítra toho trpce litovat? Kdo vezme tu rozhádanou bandu "na cigáro" a sečte levity, srovná a slatí, co vypadalo, že to je a bude definitivně v pr....?

Znám chlapíka, co si umí hrábnout až na dno, a když už nemůže, hrábne ještě dvakrát a podá vám ruku. Který si přejede rukama unavené oči, vydechne a se slovy "jdeme na to!" vytáhne z lidí to nejlepší, pak znovu a znovu - až dotáhne věci do cíle. Má sílu zápasníka a grácii toreadora a kam přijde, halasí a zvedá lidi, až nemůžou, než se smát. Dámám z výroby, které přiběhly namíchnuté, že "zase něco chybí", nabídnul, že ho za účelem krmení mohou adoptovat. Administrátorce s očima modrýma jako moře slíbil věčnou lásku (je šťastně skorovdaná:)) a spoustě dalších lidí spoustu neuvěřitelných věcí, aby je přesvědčil, že dnešek bude zase ten dobrý den - stačí ho tak kousek vidět.

Když jste jeden, dva roky součástí takových věcí, neodchází se snadno. Víte, že už je čas a není zbytí, protože leccos překročilo únosnou hranici a mezník "za pět minut dvanáct" jste přeletěli snad stokrát. Ale něco vás drží dál. To, co jste investovali, se nějak touží vrátit, něco hmatatelného držet v ruce, protože všechno to úsilí se najednou zdá být neviditelné. Nevrácené zpátky.

Když jsem nedávno mluvila s letitým známým, skoro dvacet minut jsem líčila, co a jak vyrábíme, co dovede to nebo tamto, prohlásil, že "ty bagry nějak moc žeru". A měl pravdu.. Zbláznila jsem se do výroby mrňavých bagrů (aniž bych byla nějaký odborník) a tahle věc mi velice dlouho dávala smysl.

Teď odcházím a tahle věc mi smysl dávat nepřestala. Nekoupím si proto bagr na zahradu ani si nenapíšu na tričko BOBCAT IS THE BEST. Ale ví Bůh, že kšiltovku s kocourem bych prostě brala :))