Dětem k vánocům...

Blížící se vánoce dělají nejednomu vrásku na čele - co těm dětem... Je to už pěkných pár let, kdy jsem opravdu neřešila co nakoupím, protože nebylo téměř za co. Z té doby, kdy člověk spal pár hodin denně, si výrazně pamatuji každovečerní dilema, kdy se děti dožadovaly pohádky na dobrou noc, ovšem téměř všechny byly k nepoužití - totiž příliš dlouhé. A tak jsem začala pohádky vymýšlet, aby ta banda dala pokoj a já přitom neryla nosem v knížce, když jsem potřebovala včas spát:)

Uteklo pěkných pár let, ve kterých se stalo spousty věcí, ke třem pohádkám vznikly postupně tři ilustrace z dílny Lucky Svobodové Absolonové, úžasné výtvarnice žijící v jižních Čechách, a tak spatřil světlo světa trojlístek, tři výtisky tří pohádek a tří ilustrací, svázaných v píseckém knihařství. Dva jsem věnovala mateřské školce, kam chodily děti, třetí zůstal o stupínek výš, ve školní knihovně.

Nedávno jsem Lucii potkala na vánočním jarmarku, kde jsme dokázali obě vyšetřit chvilinku na "popo"  (-vídání) a poprosila jsem jí o svolení, abych směla obrázky uvěřejnit a  - tímto za něj děkuji..

Následující pohádka je tedy první z trojice. Zkopírujte si text, upravte písmo, jak vás napadne, přidejte obrázek, taky spoustu volných stránek, kam si vaše ratolest bude moct sama dokreslit, co se jí zachce. Čtěte jim, napište dovnitř "Mám tě rád a vždycky budu. Tvůj táta, Vánoce 2013" nebo cokoliv vás napadne. Za pár let, až budou uprostřed puberty bloudit a ptát se, kdo a kde ten táta byl, tenhle vzkaz najdou a vy jim tak podáte ruku k cestě zpět, k sobě. Budou mít příležitost si vzpomenout, kde a kdo jste byli, až jim dětství pomalu uzavře dospělost a jejich oči budou vidět věci jinak...

Hodně štěstí, užijte si zábavu... S jedinou podmínkou - moje pohádky nejsou určeny na prodej, patří dětem a tedy všem dětem. Kdokoli by je bez mého svolení jakýmkoli způsobem chtěl zpeněžit, stihne ho spravedlivý trest. Takový, jaký umí přičarovat jenom kouzelná bába... nebo máma, která pro pohádky chodila na samou hranici světa, na počátek snů a kouzel, kde jich leží, jako papírů v šuplíku...

O Matce Ptáků

Věřte – nevěřte, ale víte, že kdysi ptáci neuměli létat? Opravdu to tak bylo. Měli peří, peříčka, brka i pírka, ale vzduchem nehroužilo po nebi ani jedno jediné.

Tenkrát ale Ptáci rádi chodili plavat. Koupali se na březích nekonečného Moře a voda je nadnášela. Houpala je, nesla v náručí, umývala a hladila. Ale jen do té doby, než začala Bouře. To pak burácely hromy, blesky stíhaly blesky a vichr hnal vysoké vlny proti pobřeží, až se tříštily o Skály a rozbité Moře v kapkách a cákancích ukazovalo Zemi svou nezkrotnou sílu. Byla to divokost ohromná.

Ptáci se bouří báli. Kdokoliv zahlédl blížící se mračna, ucítil ostrou vůni deště a Moře, varovně vykřikl a všichni pluli honem ke břehu a na svých tlustých, neohrabaných nožkách se batolili dál, jen dál od pobřeží. „Koho za Bouře ukradlo Moře, toho nikdo nikdy neviděl vrátit se zpět,“ říkali si Ptáci mezi sebou.

Stalo se ale jednou, to když byl mezi nejmladšími Ptáky jeden opravdu dost zvláštní, „Nezlob“ mu říkali. Dokonce už si nikdo ani nepamatoval jeho vlastní jméno. Tedy stalo se, když se ozval výkřik varující před bouří a všichni pospíchali z vody ven, že Nezlob se cachtal dál a tvářil se, jakoby nic. „Nezlob! Pojď honem z Moře, připluj přece na břeh!“ volala ho jeho ptačí matka. Ale Nezlob se tvářil dál, že nic neslyšel. A zas. A zase.

V tom už zafičel Vítr a ozvěna roznášela mezi Skalami první nárazy vln. Třpytivé kapky vylétly k nebi jako zaťatá hrozící pěst Moře a Nezlob, ten malý zlobil, najednou viděl, že je pozdě. Nemohl ke Břehu, protože prudké vlny by jej odhodily přímo proti Skalám. Tam by se rozbil a rozsypal na tisíce peříček.

Co teď? „Mami, mami, jsem tady, pojď dolů!“ Pozdě, pomyslela si Ptačí Máma. Co teď? Ach, Matko Země, co teď? Zoufale pobíhala po břehu sem, tam a zpět, hledala cestu dolů, ale tušila, že přes Skaliska se nedostane. Nakonec se vyšplhala až na okraj, kde pobřeží končilo strmým srázem. Dál už bylo jen bouřící temné Moře, stejně temné nebe a fičení Větru jako pečeť na hranicích: „Až sem smíš, ale ne dál.“

Už už viděla Ptačí Máma mizet synka ve vodách, jen málo chybělo, aby se utopil. Ze všech sil zadupala do Země, pozvedla hlavu proti Větru a vykřikla svojí prosbu: „Daruj mi křídla, ať letím!“ a vrhla se ze srázu dolů, proti Moři, proti Větru.

V tu chvíli se Svět, všechno, co bylo, pozastavilo. Ten kratičký okamžik byl dost dlouhý na to, aby Země vydechla: „Staň se!“ A jestli Vítr čekal, že tu hloupou a nešťastnou ptačí mámu popadne a roztříští, nedočkal se. A jestli se Moře domýšlelo, že její pírka odnese kamkoliv, mýlilo se. Ptačí máma roztáhla křídla, o kterých netušila, že mohou létat, zakroužila vzhůru k Nebi a vrhla se dolů proti Moři. Popadla synka a s křikem "Držím Tě a nepustím!" ho sebrala Moři, přenesla přes Skaliska a skryla před Vichrem v bezpečí. „Mami, mami, má-, má-...,“ škytal a plakal a tiskl se k ní úplně mokrý Nezlob. Přikryla ho křídlem. Když spal, zabalený jejími peříčky, dotýkala se zobákem Země, synka a křídla. Nesmím zapomenout. Zase se dotkla Země, synka, křídla. Nezapomenu.

Druhý den se mnozí doptávali, co se vlastně stalo. V údivu hleděli výš a výš, kam až se ptačí máma vznesla. „To nedokážu, to nejde,“ pěli mnozí a čechrali si peříčka. Protože se o ně příliš báli. „Nedívej se tam, zatočíš se a spadneš,“ radili jiní dalším. Aby zakryli vlastní strach, strašili druhé a pak je naoko chránili. Další se shlukli v kolečku a domlouvali se, jestli je létat vůbec možné. Unavená Ptačí Matka dosedla zpátky na zem. Ani je nepřesvědčovala, protože viděla, jak je to marné. Oni vůbec netoužili létat. V tom zahlédla svého synka. Oči měl doširoka otevřené, lesklé a plné odhodlání. Jen si netroufal to zkusit. Byl poučený po včerejší Bouři. „Jestli chceš, naučím tě létat,“ zašeptala Ptačí Máma. „Ano,“ vydechl on. Vyšplhali se až na samý vrcholek, tam, kde břeh končil ostrým srázem dolů do Moře a fičel Vítr. Oba rozpřáhli křídla vstříc Větru. „Co teď?“ křičel synek. „Skoč dolů, skoč!“ radila Ptačí Máma. Stál a bál se. „Jak?“ Vzlétla a poletovala nad propastí, kousíček před ním. „Neboj se, skoč! Teď!“ Rozběhl se, krok, dva a skočil. Zavřela oči. Když je otevřela, kroužil hluboko pod ní. A jen pomalu se vracel vzhůru. „Svobodní! Volní! I já!“ volal synek. „I ty jsi volný,“ vydechla si Matka Ptáků.

Co se vlastně stalo?

To Země, která starým právem poutala Ptáky k sobě blíž, uvolnila svoje sevření. Pouta zapomnění sklouzla, protože dál nemohla Ptáky chránit, ale mohla je zabít. Potřebovali větší prostor, svobodu. Země se vzdala svých práv.

A přece nelétají dodnes všichni Ptáci. A mnozí loví v Moři a rádi plavou i létají. Všichni mají v sobě volbu, možnost se rozhodnout. Poletíš – nepoletíš. Vyber si sám.

Každý rok ptačí mámy volají na mláďata v hnízdech: „Neboj se, skoč! Poletíš!“ A kolik těch slabých spadne a rozbije se o tvrdou Zemi.

A přece mnozí létají.