Stěhování

K nejtěžším rozhodnutím v životě rodiny, kdekoli na světě, předpokládám, patří rozhodnutí se přestěhovat. Je krásné se stěhovat s vědomím, že „se jde do lepšího“. Větší byt, nový dům, manželství, to všechno s sebou nese příslib budoucnosti, kvůli které stojí za to tuhle patálii přestát. Smutek doprovází stěhování, kde člověk zůstal sám v příliš velkém bytě nebo kde se stěhuje  s vědomím, že síly už na všechno nestačí. Někdo se stěhuje za prací. Když vidíte, že neuživíte rodinu někde na konci světa, a nechcete se odloučit jeden od druhého, nemáte na vybranou..

Existuje mnoho důvodů a musí být opravdu vážné, abychom začali třídit věci, nosit krabice a do nekonečna balit, balit, balit. Co pes, co kytky? Zabalit! Co obraz po dědečkovi? Zabalit! Co běžky, kola, kočárek? Taky! Co kolíbku? Zabalit! – Počkat, potřebujeme to vůbec?

Vzpomínám na svoje první stěhování, rok po rozvodu. Opouštěla jsem dům rodičů, vybavená laskavou péčí maminky („Já vím, mami! Ano, mami! Mám, mami!“) a všechno, co jsem si odvážela, kromě dvou malých dětí, se vešlo na malý přívěs za auto. Jirka, laskavý malíř pokojů a rodinný přítel v jedné osobě, všechno naložil, připevnil, obalil igelitem a přelepil. Největší část nákladu tvořil šlapací šicí stroj od maminky, obrovský starý kufr plný hraček a stoleček pro děti se dvěma plastovými židličkami, ten mi udělal náš děda.

Byla jsem blázen, blázen, blázen! Nic, co jsem do té doby poznala, mě nepřipravilo na to, co následovalo. Sečteno, podtrženo, trvalo téměř rok, něž jsem si zvykla. Na cokoliv, na všechno. Kdybych tenkrát věděla, že se během následujících devíti let budu stěhovat ještě osmkrát, zabarikádovala bych se u rodičů ve sklepě a snad i zazdila dveře. Rozešla jsem se s přítelem – stěhovali jsme se. Nový byt byl najednou nad moje možnosti – stěhovali jsme se. Našla jsem práci mimo Písek – stěhovali jsem  se. Do roka zase zpátky. Pak znovu, když se majitelé bytu rozhodli zvednout nájem Naposledy z domu, který se majitel rozhodl prodat. S každým další stěhováním mě chytaly křeče okolo žaludku a jedině smysl pro humor, se kterým chodily moje děti městem a ukazovaly: „Tady jsme bydleli! A tady jsme taky bydleli! No, a tady jsme ještě nebydleli…“ mi pomohl ty eskapády přestát.

Při každém dalším stěhování jsme o něco přišli. Jednou neprošly skříně dveřmi do nového bytu. Příště zmizely garnýže, nehodily se na nová okna. Vlastníme několikery záclony a závěsy, které jsme různě kombinovali. Domov se za ta léta úplně scvrknu na takové věci, které opravdu potřebujeme a můžeme přestěhovat. Když se mě maminka naposledy ptala, kde máme vlastně domov, ukázala jsem prostě sama na sebe: „Tady, mami. Děti a já.“ Těch devět let, to bylo stěhovací tornádo.

Někdo říká, že než se stěhovat, je lepší vyhořet. Já si to kupodivu nemyslím. Stěhování je totiž pořád ještě otázkou volby, vyhořet rozhodně ne. Pokud vám zbude alespoň maličký pevný bod, třeba stejná škola pro děti, je to skvělé. Pokud opouštíte opravdu všechno, budete muset ten pevný bode hledat v sobě. Postupně se věci usadí, pomalu si zvyknete.

Na co si nejde zvyknout, jsou nájemní smlouvy na jeden rok. Pokoj bez koberce, protože nevíte, jestli se vejde do příštího bytu. Hledání alternativ pro všechno, co v novém bytě chybí, obvykle pokaždé něco jiného. Po našem posledním stěhování mi trvalo téměř půl roku, něž jsem naaranžovala záclony a uklidila poslední bednu. Nebyl čas a vlastně ani chuť, náš život příliš připomínal stěhování cirkusového stanu.

„Potřebujeme pevný bod. Místo, kam se můžeme vracet, ať budu pracovat a děti studovat kdekoli.“ Rozjela jsem si na prohlídku domu nedaleko Brna, kde mám bratra. Chtěla jsem: blízko alespoň někoho z rodiny, pracovní příležitosti a dostatečný výběr škol pro děti. Domek nebyl špatný, snad trochu malý. Spojení do Brna výborné. Nabídky zaměstnání mnohem širší než v Písku. Bráška s rodinou v dosahu. Vše tak nějak skoro ideální.

Skoro, usmála jsem se, když jsem pozdě večer venčila psa v parku. Odejít tam by znamenalo opustit skoro všechny přátele… Tenhle park, kolik let už pozoruji večerní lampy? Vánoční výzdobu města, blikající strom. Milá náměstí a zákoutí. Všechny letní a zimní akce a festivaly. Všechny tradice, co máme. Znamenalo by to opustit všechno, co tvoří máš život. Začít opravdu a úplně znovu.

Najednou jsem si uvědomila, že na něco takového nejsem vůbec připravená. Chci ještě ty lampy v večer v parku. Chci starý most přes řeku. Chci panorama Písku. Chci jaro v Písku, léto v Písku a taky podzim, hlavně ten překrásný podzim. A koneckonců i tu vlezlou zimu.

            Raději už neříkám „nikdy!“, protože odříkaného chleba je největší krajíc. Jen jsem přestala na chvíli rozumem plánovat. A nechala srdce, aby se mohlo nadechnout. Odpočinout si. Načerpat sílu. Nasytit se pocitu domova, který se schovává za každou lampou v parku, tady v Písku.