Není nám 40 a nikdo nás nechce..

..tohle si nalepím na násadu od smetáku a půjdu se podívat na úřad práce. Sejde se nás tam hned celá řada. Maminy od rodin, co máme děti těsně před nebo už na střední škole. Pomalu bychom mohli založit vlastní diskuzní fórum. Seznam doporučení "..a byla jste už..?" by nebral konce. Vypadá to, že jsme už všude byly, všechno zkusily a v podstatě jsme k ničemu.

Důvod je jednoduchý, jako list papíru. Jmenuje se Strukturovaný Životopis, zkratka SŽ, přezdívka Seš Ženská. Většina z nás pracovala, pak nastoupila na mateřskou a po mateřské zase pracovala. Děti rostly, my utíraly nosy, chlapy dělali kariéru. Aby ty nosy měl kdo utírat, musel vzít i takovou práci, kvůli které by jiní ani nevstali z postele, například právě ti chlapi, co dělají kariéru.

Jenže když děti poodrostou a vy chcete práci, doopravdy práci, ne Šmrdlathadrem nebo Podejpocem, vaše CV vypadá jako pracovní list podivného člověka. Byli jste zaměstnáni tu i onde ( "Vy jste pracovala jako operátorka ve výrobě papírových plen?" - "Ano, jako zaměstnanec jsem měla nárok na bednu plen měsíčně se slevou.") a fakt, že jste poslední dva tři roky vedl logistiku celého jednoho projektu od A po Z, se skví až úplně dole, na konci. A tam, upřímně, většina HR strážců company team member project buildingu asi ani nedočte.

Vzpomínám, co jsme si říkaly, když děti chytaly neštovice jedno po druhém a bylo jim úplně fuk, že paragraf na personální ponesem už po třetí za dva měsíce (tedy těm neštovicím): VY-TR-VEJ. I kdyby měla svině smůla krk jak žirafa, tlamu jak krokodýl a hnáty jak z reklamy na adidasky, někde musí mít konec.