Jeden jediný den nemůže změnit tak moc, říkáme si. Co je to jeden den, nic. A tak věci běží pořád dál, zaběhnuté ve svých kolejích, a drobné odbočky, které přináší čas, jsou přehlédnuté v polích všednosti jako zapomenutá hlávka zelí. Kde je, sakra, to slibované nekonečno možností budoucnosti, když sedím s hlavou v dlaních a ptám se, jak a kudy? Stojím uprostřed pole a tu svou hávku zelí ne a ne najít.Když jsem byla malá, říkala mi babička, že "dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit!". Bože, babi, kdybys to dneska viděla!
Drze ostříhaná na ježka, věčně na cestách za prací a domů, někdy zápasím se životem jako malý bojovník s příliš velkým mečem. Jsou chvíle, babí, kdy se mi nechce ani se pohnout, abych zamáčkla budík v mobilu, a jindy zase zírám do noční ulice ve tři ráno a obouvám tenisky, potichu, abych nikoho nebudila a utíkám ven, pryč, až na samou hranici světel. Tam, kde začíná les, všechno to lidské plahočení nějak končí. Vůní podzimu zvou stromy dál, jako by se ptaly, jestli se přidáš. Divoký les, protkaný cestičkami, rozsekaný asfaltkou, objímající každého, kdo bloudí. Stačí krok a - zmizíš v něm.
Kolik lidí je v tuhle chvíli v práci, na cestách, řídí auto, sedí u stolu, zvedá hrnek s kafem, udílí rozkazy, bojuje s překážkou, neví si rady, kolik jich vstává, aby dali věci do pořádku? Jsou nás tisíce a snad stovky s podobných osudem, snažíme se najít cestu, možnost, jak jít dál, jak se podívat na svůj svět novýma očima a prohlédnout tu mlhu, která nám brání ve výhledu. Opuštění, jakoby zavření sami v sobě se divíme, jak je to nebo něco vůbec možné...
Ptám se, co nás zvedá z těch bizarních momentů, kdy svět okolo vypadá, že je parodií na vše, co jsme si předsevzali a co toužíme a milujeme? Někdo si pustí muziku, někdo plyn, někdo cihlu na nohu... a dál se všechno točí a - čeká. Čeká na nás, na naši odpověď.
Můj svět se teď netočí snadno, čekám na odpovědi mých odpovědí, reakce a feedbacky a nějak toužím ODPOVĚDĚT světu, na všechny ty podivnosti, které jsou okolo mě, shrábnout je a zarazit tu rychlost, ze které se mi poslední dny točí hlava. Toužím ODPOVĚDĚT SAMA SOBĚ: že ačkoli je leccos na hlavu, já jsem pořád já, umíněná, veselá, něšťastná i milující, zaslepená i vnímavá. Že můj svět neskončil a nekončí. Jen jsem si na chviku sedla na kraji svého lesa, na kraji nového dne, a pro tentokrát se nerozeběhla do tmy, abych nohama hledala cestu, kterou oči téměř nevidí.
Moji cestu mám zase v sobě, konečně.. Vždycky tu bude a vždycky tu byla. Dokud já budu JÁ.
