"Exáč" a "bejvalka"

„Exáč je kjetén“ a „bejvalka je kjáva“. Podobná hodnocení slyšíme velice často. Obvykle následuje výčet deliktů, defektů a dalších de- toho druhého. Na našich bývalých partnerech nezůstala nit suchá, zato naše oči neukápnou ani slzu, aby si posteskly, kam zmizel ten milovaný nej-.

Je hrozné ztratit partnera, nic si nenalhávejme. Je to jako zůstat bez ruky nebo bez nohy. Zůstat bez srdce, které nám někdo vyrval. Jak máme fungovat dál, proboha? Rozum hledá nějaké zdůvodnění, hledá chybu, nejčastěji vinu. Ten, kdo zažil tento typ ztráty, ví, že právě tohle se hledá jako první. Zdůvodnění. Podvědomě se snažíme najít ten bod, který nám to všechno zkazil a je příčinou, že se teď smažíme v pekle. Hledat viníka může trvat i roky, obviňujeme osud, okolí, jeho/ji a asi milion věcí, které zapříčinili ten hrozný kolaps.

Moje manželství bylo od počátku odlišné, než většina ostatních. Vybrala jsem si manžela z jiné země. Od našeho seznámení – nic nebylo standardní. Manželův původ, chování, vlastnosti. Svým způsobem jsem to měla jednodušší. Většina partnerů předpokládá, že toho druhého více méně zná, že je příliš nepřekvapí. Kolik takových překvapení ale život přichystal? Já věděla od začátku, že většina toho, co je „jasné“ pro nás v Čechách, bude nebo může být pro něj jinak. Někdy jsme ho pozorovala a říkala si, o čem asi přemýšlí. Někdy jsem byla vzteky bez sebe. Ale pořád, pořád jsem hledala cesty. Až jsme dorazili do bodu, ze kterého nebylo východisko. Já nechtěla žít tam, on nechtěl zůstat tady.

Žít jako cizinec, ať jste kdekoliv, je velice těžké. Je to jako mít dům, ve kterém vám zakážou používat sklepy a celé první patro, ubytují vás ve druhém, kde se momentálně staví, a nabídnou přestěhování do třetího, luxusnějšího – tak za dvacet let.

Rozvést se trvalo přesně jedno stání. Smířit se s rozchodem – roky. Tisíce mých argumentů, kterými jsem si vše zdůvodňovala, se večer co večer rozsypalo do ticha prázdného bytu, abych si je ráno zase stavěla. Zkusila jsem začít znovu, „děti potřebují tátu“ a „nebudu na všechno sama“. Snaha je skvělá – na zácpu. Nejde stavět na něčem, co se právě rozsypalo, když ten bordel nikdo neuklidil. A uklidit rozhodně neznamená označit toho druhého (ani sebe) za blbce.

Trvalo dlouho, něž se ten kafemlejnek ve mně omlel, ohladily se hrany. Umírala jsem strachy, když jsem děti poprvé pouštěla s jejich tátou na Ukrajinu, aby mohly líp poznat babičku a dědu a celý zbytek rodiny tam. Ne proto, že by je bývalý manžel nevrátil. Spíš s obavou, jak se mi vrátí. „Mamí, víš, že děda má ještě větší uši než táta?“ sdělovala mi dcerka jeden večer po návratu. “A babička mi koupila kozu. A ta tam na mě bude čekat.“ lebedila si dál. „A víš, že je tam část vesnice, tam nahoře v kopcích, kde se v každé chalupě jmenují stejně jako já? Všude samý Lavrjuk!“ hlásil rozjařeně syn. Věděla jsem. Ještě dlouho plni dojmů nemohly večer usnout, aby nevyprávěly.

My dva, já a můj bývalý, jsme spolu dál vycházeli těžko. Tam den dva nic neznamená, tady jde o zásadní rozdíl A dalších asi milion věcí. Na čem jsme se ale vždycky dohodli, důvod zuřivé snahy se dorozumět, byly děti. My dva se nesnášeli. Odjížděla jsem na víkendy, kdy měl přijet, a nechávala jemu a dětem celou domácnost, aby mohli být spolu, a abych pak další dny uklízela tu „spoušť“. Všechno měl vždycky jinak! Vzpomínám, jednou jsem vzala auto a kempovala u rybníka, když mi „vybouchnul“ azyl u kamarádky. „Jsi magor!“ usoudila, když jsem jí to líčila.

Můj důvod byla ale úplně jednoduchý. Mí vlastní rodiče se rozvedli, když jsem byla poměrně malá, a tátu jsem viděla až po letech, už dospělá. Oni (rodiče) měli každý svou novou rodinu, svůj život. Ale co my, děti? Vzpomínám, táta mi moc chyběl. Jak moc, to jsem si uvědomila, když mě už jako bělovlasý pán vzal do Prahy a představil mi mou tetu, sestřenici a babičku. Na fotografii z té návštěvy stojíme vedle sebe, sestřenka, teta, babička, já a můj tříletý syn. Stejné nosy, stejné profily, od dětské tvářičky mého syna po vrásčitou, bělovlasou babičku, úplné kopie.

Když jsem vyrůstala, připadala jsem si jiná. To asi každý, v pubertě. Ale když jsem viděla je, pozorovala jejich gesta, poslouchala, jak mluví a uvažují, poprvé jsem pochopila, kam patřím. Kam patří kus mého já, který jsem neměla společný do té doby s nikým. V mých vzpomínkách z dětství tahle část rodiny úplně zapadla, vyprchala. Poznat je, bylo jako vidět sama sebe třikrát, v různých životních etapách.

To byl skutečný důvod, přič jsem hledala na svém ex-manželovi znovu ty dobré stránky. Aby děti viděly a věděly, kdo byl. Kdo je. Jaký je on a jeho rodina. Nevdala jsem se za „…“, ale za muže, kterého jsem milovala. Obdivovala ho. Podporovala. Následovala, kam až to šlo. Společný život nám nevyšel? Došli jsem tak daleko, jak to bylo možné. Za těch pět let manželství jsme prožili tolik, že by to dalo na román, dobré i mizerné. Jednou, když mi syn argumentoval tím, že citoval svého otce, rozkřičela jsem se, že táta se choval jako hovado, když blá blá blá. „Tak moc ho nenávidíš?“ ptal se , když jsem se uklidnila. „Ne. Tak moc to zklamání bolí. Že nám to nevyšlo.“

Až se vám někdy stane, že vás váš „exmanžel“ nebo „bejvalka“ znovu proženou peklem, namíchnou vás a postaví před pomyslnou bránu s nápisem “Kdo za to může?“, nadechněte se, prosím. Pokud cítíte, že musíte, protože emoce hrozí uvnitř vás vybuchnout, prostě vstupte a vyřáděte se. Jestli máte pocit, že tahle vrátka stejně nikam nevedou, sedněte si večer na koberec a zkuste si vzpomenout, jaké to kdysi bylo. Ví bůh, že vrátit to nelze. Ale je možné nezavřít cestu těm, kterým ještě otevřená zbývá (a budou ji potřebovat) – vašim dětem.