Zuzana Belohorcová u zpovědi

Když jsem včera viděl TOP Star Magazín, kde Zuzana Belohorcová seznamovala veřejnost se svým těhotenstvím, vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem s ní před lety dělal. Posuďte sami, nakolik se člověk může změnit...

Souhlasíte s tím, že činy a postoje známých osobností ovlivňují jejich fanoušky?

Naprosto. Když jsem byla dítě a hrála jsem tenis, zbožňovala jsem Borise Beckera a Steffi Graffovou. Lidé napodobují módní a životní styl svých idolů, a proto také velké firmy používají známé osobnosti k propagaci svých produktů, aby měly větší odbyt, protože vědí, že když bude Jaromír Jágr propagovat třeba tatranky, tak lidé, kteří ho mají rádi, je budou jíst také.

A vy sama vnímáte odpovědnost za to, co děláte?

Nezřídka se mi stává, že za mnou holky chodí, říkají mi, že jsem jejich vzor a vidí ve mně rádkyni přes erotiku. To se se mnou potáhne už navěky. Ale nestěžuji ji, vybrala jsem si tento směr sama a nestydím se za to. Každopádně je velmi příjemné, když vám někdo řekne, že jste jeho idol.

Šimrá to ego, když člověk ví, že někoho ovlivňuje, co?

Budu ráda, když své příznivce budu ovlivňovat pozitivně. Ne každému se ale můžete zavděčit. Určitě jsou také lidé, kteří když mě vidí nebo slyší, otvírá se jim kudla v kapse. Ale ti o sobě nedávají tolik vědět. Pamatuji si, že když jsem ještě byla na Slovensku a změnila jsem si účes, má kadeřnice mi říkala, že ženy se u ní chtějí nechat ostříhat stejně jako já.

To může být frustrující, když se za vámi vláčí řada klonů...

Není. Já vnímám pozitivně, když se mi chce někdo podobat. Také já sleduji, co se ve světě módy děje, co právě letí, a jen díky tomu se vyvíjím. Neříkám, že se po někom opičím, ale určitě si z jednotlivých věcí beru to nejlepší.

Co dívku jako vy přimělo nafotit dvakrát akty pro Playboy?

Poprvé mě oslovili, když jsem končila studia na státní konzervatoři, ale nechtěla jsem o tom ani slyšet. Nastoupila jsem do Slovenské televize, kde jsem uváděla zprávy, ale když jsem později přestoupila na Markízu a začala dělat erotické Láskanie, dostala jsem nabídku nafotit erotický kalendář a mně přišlo jako dobrý nápad nafotit pěkné, jemné, čisté erotické akty a tím ten pořad zviditelnit. A podařilo se. Láskanie nebylo ve svých počátcích příliš úspěšné, ale časem se z něj stala jedna z nejsledovanějších relací. Než jsem nabídku na Láskanie vzala, bála jsem se, že si tím ve své profesi přibouchnu dveře, ale dnes jsem ráda, že jsem to vzala. Ten pořad mi udělal jméno a přinesl řadu zajímavých nabídek. A k tomu focení - když jdu do něčeho důležitého, radím se o tom se svými přáteli a rodiči, ale tenkrát jsem to neudělala. Nevěděla jsem, jak to rodičům říct. Tak jsem ji pak ty fotky prostě ukázala a oni naštěstí reagovali pozitivně.

Opravdu tam nebylo žádné zklamání? Otcové tohle špatně snášejí?

Já mám skvělé rodiče, kteří při mě vždycky stáli a vědí, že než udělám nějaký životní krok, dopředu si jej pořádně promyslím. Ty akty byly hezké, jemné. Do ničeho tvrdého bych nikdy nešla.

Ale ještě jste mi neřekla, co hrálo hlavní roli v tom, že jste ty akty nafotila?!

Bylo příjemné vyrazit s fotografem na Kubu a tam to nafotit. Navíc jsem byla moderátorka erotické relace a tak nebylo od věci nafotit eroticky laděný kalendář. Původně dokonce nemělo být nic vidět, ale pak jsme se shodli na tom, že něco přece jen odhalím (smích). A na výsledek jsem hrdá. Stejně jako na fotografie z letošního roku, které vyšly v Playboyi.

Kdybychom se vrátili o dvanáct let zpátky: Jak byste tehdy reagovala na to, kdyby vám někdo řekl, že budete uvádět erotický pořad? A nemyslíte si, že podobné pořady berou erotice její intimitu?

Je pravda, že určitá potřebná posvátnost se z erotiky ztrácí, je jí všude moc a mladým lidem není vzácná tak, jak by měla být. Také proto si myslím, že erotické pořady měly smysl po pádu železné opony, kdy erotika konečně přestala být tabu, ale dnes že už jsou přežité. Lidé se na ni nemusejí dívat, udělají si ji sami.

A jak byste před dvanácti lety vnímala sama sebe?

Nikdy jsem si nemyslela, že budu moderátorka erotického pořadu. Jsem ráda, že se tak stalo, ale nikdy jsem po tom netoužila. Jako malá jsem chtěla být sestřička nebo doktorka, ale na to jsem neměla. A protože jsem měla blízko k hudbě, studovala jsem na konzervatoři operní zpěv.

Ale stále jste mi neřekla, jestli byste pro sebe tehdy měla pochopení?

Nevím, jak bych se dívala na třicetiletou paní, co uvádí erotické pořady... Asi bych ji odsuzovala. Ale to nic nemění na tom, že jsem hrdá, že jsem se vlastní pílí z malé Žiliny dostala do veliké Bratislavy a nakonec až do Prahy.

Jak vnímáte problematiku rovnosti příležitostí mužů a žen?

Myslím si, že v dnešní době už je to téměř vyrovnané. Například v modelingu je dokonce silná převaha žen nad muži a ženy si tam dokonce vydělávají mnohem víc.

Možná v modelingu, ale v obyčejném životě to tak není...

Já tvrdím, že jak si kdo život zařídí, takový ho bude mít.

Myslíte, že to platí vždy?

Mně to zatím vychází. Ale možná až budu mít dítě a budu se chtít po mateřské vrátit zpátky do práce, bude to jiné.

Jenomže showbusiness v tomhle funguje úplně jinak...

Asi máte pravdu. Když si vezmu třeba podnik, ve kterém pracuje má máma, tak je pravda, že na vedoucích místech tam jsou samí muži.

Nemyslíte, že také díky erotickým relacím jsou ženy muži stále vnímány jako sexuální objekt a nikoliv jako rovnocenný partner?

Asi máte pravdu. Na jedné straně chci, aby ženy měly stejné příležitosti jako muži a přitom... ale na druhé straně také chci, aby muži nepřestali ženy vnímat hlavně jako ženy. Navíc v dnešní době už ženy nejsou tak submisivní jako dřív, nebojí se říct si o to, co chtějí.

To bychom se asi zase dotkli dalšího tématu - prohazování rolí...

Je to tak. Když jsem ještě dělala Láskanie a Peříčko, ženy nám často lály, že neděláme díly, ve kterých by byli jen muži. Ale co svět světem stojí, v erotice byla sexuálním objektem vždy žena. Nahá žena je navíc vrcholně estetický objekt, ale co je krásné na nahém muži?! Navíc Rada pro televizní vysílání stále zakazuje ukazovat nahého muže a jeho pohlavní orgány, zatímco u žen jí to nevadí. A na Slovensku je to ještě přísnější než v Česku.

Při natáčení erotických pořadů jste se setkala se spoustou lidí a poznala jste řadu erotických oblastí. Bylo pro vás něco už tzv. za čarou?

Bylo toho dost. Pamatuji si, jak jsme ještě na Slovensku dělali reportáž z třídenního erotického veletrhu a na konci už jsme měli sexu až po krk. Ta branže je strašně laciná a lidé, kteří v ní působí, až na světlé výjimky příliš rozumu nepobrali. Jindy jsem zase dělala reportáž z natáčení pornofilmu na nějakém zámku, a když jsem viděla ty mladé holky, v jakých pozicích účinkují, co všechno musejí snášet, nebylo mi z toho nejlépe. Kdybych takhle někdy viděla svoji dceru, tak bych to nepřežila. Kolegové z jiných redakcí nám záviděli, že máme možnost se do takového prostředí podívat, ale erotiky se snadno přejíte. Nerozumím lidem, kteří to dělají.

Tomu nerozumím. Jak jste mohla propagovat něco, z čeho se vám dělalo zle?!

Já neříkám, že jsem byla znechucená vždy. Vždyť moderování erotických pořadů bezpochyby pozitivně ovlivnilo můj sexuální život. Jen chci říct, že díky pohledu z druhé strany jsem pochopila, že tato profese je velmi tvrdá. Dřív pro mě byla každá striptérka žena zlých mravů, ale pak jsem zjistila, že se na její život nesmím dívat svýma zaujatýma, ale jejíma očima. Když jí to vyhovuje... Nicméně když vidím, jak dva pornoherci vychovávají děti, je to na mně trochu hardcore. Ale já už dnes dělám věci tak, abych se za ně nemusela v budoucnu stydět před svými dětmi. Když jim někdo ukáže mé akty, kde jsem odhalila ňadra, tak je to nemůže pohoršit.

Neměla jste někdy dojem, že se lidé pracující v erotické branži, stávají jejími zajatci?

Protože vím, že řada lidí, kteří to dělají, to nedělá z nadšení, ale že si tím většinou řeší vážné finanční či životní krize, tak je nijak neodsuzuji. Ale asi máte pravdu, že z této profese se odchází složitěji a že víc než kterákoliv jiná člověka značně poznamená.

Jak reagoval váš partner na vaše akty?

Já žádného partnera nemám, takže mi nikdo nic nezakazoval. Ale rodiče a sestra na ně opravdu reagovali pozitivně.

A kdybyste partnera měla a on vám řekl, že si nepřeje, abyste ty akty fotila?

Neříkám, že bych do toho šla za každou cenu, ale snažila bych se mu vysvětlit, proč je chci nafotit. Kdyby to mělo ohrozit náš vztah, asi bych od toho ustoupila, ale stejně si myslím, že ve vztahu je důležitý kompromis.

Jenomže kompromis a focení aktů je něco dost jiného...

Víte, já nikoho neovlivňuji v jeho práci, tak proč by to měl někdo dělat mně?

A co kdyby chtěl akty fotit váš partner?

Kdyby byl přesvědčen, že se chce vyfotit nahý...

Jaký je váš názor na plastické operace?

Když někomu vyřeší psychické nebo fyzické problémy, nic proti nim nemám. Ale nejhorší, co žena může udělat je, když si nechá upravit třeba poprsí, protože si to přeje její partner. Pokud se mu nelíbí taková, jaká je, ať si najde někoho jiného! Když žena není vnitřně přesvědčená, že si chce upravit cokoliv na těle, ale udělá to, tak se s tím nikdy nenaučí žít.

Není touha po dokonalém těle zároveň ztrátou vlastní osobnosti? Bude tu masa krásných lidí, ale všichni budou stejní...

S tím souhlasím. Každý jsme jiný, každý máme své nedokonalosti, a tím jsme zajímaví a krásní. Mám kamarádky, které na sobě mnohé změnily, některé mají dokonce vybraná žebra, ale teď vypadají jako umělé panenky. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale já podobné razantní zásahy do těla neschvaluji. Sama mám sice botox v čele, ale to je kvůli práci. Já totiž strašně krčím čelo, a protože jsem nechtěla na fotkách nebo v televizi vypadat jako šarpej, řešila jsem to tímto způsobem. Na ty opravdu velké operace bych však neměla odvahu. Ale až mi bude padesát, třeba budu nucená nechat si udělat nějaké korekce.

Čím nucená?

Osobním pocitem, že to potřebuji.

Už jsme na to narazili, ale jak je možné, že vy, taková krásná žena, nemá partnera?

Ono zájemců by bylo, ale já jsem zatím nepotkala takového, který by mi za to stál.

Za co?

Abych mu obětovala čas, který jinak věnuji práci. A že jí mám. Moderuji, studuji vysokou, hraji divadlo. Ale kdybych potkala toho pravého, klidně se něčeho z toho vzdám, abych mohla být s ním. Ale zatím se žádný takový neobjevil.

Nejste ale v začarovaném kruhu, kdy si říkáte: Mám toho hodně, a pak to rozhlížení se po muži svých snů vytěsníte, protože si tou prací uzavíráte hledí?!

Když se mi do třiceti nepodaří najít si partnera, asi uznám, že je to moje chyba, ale přesto si myslím, že partnera nemůžete hledat. Láska přece musí přijít sama.

To určitě, té nelze poručit, ale člověk jí musí být otevřený...

Já jsem otevřená.

A jste si tím jistá?

Ano, ačkoliv je pravda že mi kamarádky často říkají, že chlapy hned prokouknu, a pak už jim nedám šanci. Ale když mě někdo upoutá, tak přestože jsem velmi komunikativní člověk, dostanu blok a přestanu mluvit.

Takže pokud vedle muže přestanete mluvit, má naději?

(Smích) Stává se mi to. Pak jen čekám, jestli ten muž vyšle nějaký signál.

Řekl bych, že nevyšle, protože se muži dost bojí vaší razance, kterou projevujete také při našem rozhovoru...

Zase máte pravdu. Oni mají pocit, že já jsem ta iniciativní, a že kdyby jakkoliv selhali, tak se jim vysměji. Což samozřejmě není pravda. Ale díky tomu vzájemně čekáme na reakci toho druhého, a ona nepřichází. Snad se jednou s někým sejdu (smích). Teď si užívám miminka své sestry, která má skvělého partnera a já jim přeju, aby jim to dlouho vydrželo.

Už oblézáte kočárky?

Zatím jen ten sestřin. Nemyslím, že už mám na dítě nejvyšší čas, ačkoliv rodiče to vidí jinak.

Co si představujete pod pojmem: užívat si života?

Cestovat a být finančně nezávislý. Nemusím mít tři vily, ale chci mít šanci jednou za rok si vyrazit někam k moři. A s kamarádkami občas zajít na tour de shop, jak tomu říkáme.

Takže to pro vás neznamená partnerskou svobodu?

Je mi třicet, nějaký ten vztah už mám za sebou, takže vím, co od života čekat a co od něj chci. Proto bych si také nemohla najít mladšího partnera. Já chci vedle sebe muže, který bude vědět, co chce. Muže, ve kterém budu mít oporu, který mě podrží, když bude potřeba. A já jeho, samozřejmě.

Nemáte někdy pocit osamění?

Někdy ano. Ale žiji sama už čtyři roky, takže mi to tak nepřijde. Spíš si neumím představit, jestli zvládnu žít s někým. Ale pokud je člověk opravdu zamilovaný, tak jsou podobné otázky zbytečné a člověk je neřeší.

Myslíte někdy na své bývalé partnery?

Vycházím s nimi velmi dobře a přátelím se také s jejich současnými partnerkami. Někdy prostě vztah nevyjde a lidé pak k sobě mají blíž jako přátelé. Všechno zlé je k něčemu dobré, protože každá zkušenost vás posune jinam. Ale tak jako muži porovnávají bývalé partnerky s těmi současnými, dělám to já s partnery. Bylo by skvělé, kdybych si ze tří mohla stvořit jednoho ideálního partnera.

Máte u některého z nich pocit lítosti, že to nevyšlo?

Říkám si, že když jsme se rozešli, tak to tak mělo být. Neřeším věci, které nejde změnit.

Ale někdy člověk jedná impulsivně...

To není můj případ. Než udělám nějaký krok, pořádně si ho promyslím.

Jak na vás reagují partnerky vašich bývalých?

Zpočátku byly ostražité. Bály se mě, ale nakonec jsme se skamarádily. Poznaly, že nemám potřebu jim přebírat jejich muže, že mám svůj svět a že nemám potřebu dělat jim problémy.

Co kdyby ten pravý byl ženatý?

Neříkám, že bych neměla raději svobodného, protože když muž teď zahne své ženě, může časem zahnout mně. Ale říkám si, že když už k nevěře dojde, tak musí mít doma problémy. Nicméně tohle budu řešit až ve chvíli, kdy by to bylo aktuální.

Myslíte, že je možné přátelství mezi mužem a ženou?

Je možné. Sama několik takových přátelství mám. Ale když nad tím tak přemýšlím, je pravda, že oni asi vždycky doufali...