Výsměch do tváře spravedlnosti

To už se opravdu společnost absolutně zbláznila? Skutečně jsme se dostali tak daleko, že ze zločinců budeme dělat hrdiny, celebrity a nad jejich prohřešky proti zákonům, morálce a dobrým mravům velkoryse mávat rukou, protože se vlastně nic tak hrozného nestalo?

Když jsem se dočetl, že soud dal Dagmar Tauchenové za ozbrojené přepadení policejní eskorty a osvobození převáženého vězně (co na tom, že to byl její manžel – byl to odsouzený vězeň!) dvouletou podmínku, nevěřil jsem vlastním uším.

Před pár týdny se média na Tauchenovou vrhla ve velkém. Byla v televizním studiu, měla rozhovor v Instinktu, v ONA Dnes z ní dokonce div neudělali modelku – nastylovali ji, načesali, nalíčili, a vyzpovídali tak, že by jednomu nad její láskou k manželovi slza ukápla. Ale soudný člověk na tuhle pomýlenou lovestory nemohl skočit. Ačkoliv se redaktoři výše zmíněných interview s Tauchenovou snažili, seč mohli, aby její příběh nastylizovali do podoby české variace na Bonnie a Clyde, zdravý rozum stále varoval – nezapomínejte na to, že ta žena se zbraní v ruce přepadla policisty, aby osvobodila mnohokrát soudně trestaného muže!!!

Bohužel se ukázalo, že české soudy nejsou soudné. Že se české soudy nechají unést tklivou story o jedné velké lásce, a zapomenou na to, že Tauchenová neudělala nic menšího, než že – omlouvám se, že to opakuji, ale považuji to za nezbytné - se zbraní v ruce přepadla policisty, aby osvobodila mnohokrát soudně trestaného muže!

Člověk by nad tím snad dokázal přimhouřit oko, kdyby Tauchenová projevila lítost, kdyby přiznala, že jednala pomýleně, že překročila zákon, že si uvědomuje závažnost svého činu, ale to by z ní nesměla vypadnout ta neskonale ironická poznámka: „Omlouvám se i psovodovi z Krajského ředitelství PČR Plzeň za to, že jsem doživotně zatížila jeho svědomí tím, že střílel na bezbrannou ženu, kterou pronásledoval a dostihl, zezadu, ze vzdálenosti menší než pět centimetrů, do zad.“

Cítíte tu neomalenost? Tu bezostyšnost? Tu neschopnost sebereflexe? Tu nevyslovenou touhu po omluvě? Ale za co by se jí měl ten policista omlouvat? Že dělal svou práci? Že se snažil dopadnout někoho, kdo SE ZBRANÍ V RUCE PŘEPADL POLICISTY, ABY OSVOBODIL MNOHOKRÁT SOUDNĚ TRESTANÉHO MUŽE?!

O kvalitách českého trestního práva a českého soudnictví jsem nikdy neměl valné mínění, ale z tohoto rozsudku je mi vyloženě smutno.