V divadelní hře Franze Werfela Jacobowski a plukovník se říká, že všechno v životě má pouze dvě možnosti. Buď anebo. Buď něco dopadne dobře, nebo špatně. Když to dopadne dobře, není co řešit, když špatně, zase máme dvě možnosti – buď to půjde napravit, nebo nepůjde. A když nepůjde… Nechce se tomu věřit, ale život je skutečně takhle jednoduchý.
Přitom se nám tolik lidí snaží namluvit pravý opak. Předkládají nám složité úvahy o složitosti světa, nabízejí tisíce cest, dávají nám vybrat, kudy se chceme vydat, a tím nás staví to role nerozhodných, kteří se v přemíře možností snadno ztratí a nechají se svést na scestí. Vezměte si jen to širé pole nabídky, když si chcete v restauraci objednat prostou kávu. Servilní servír spustí naučenou písničku: Dáte si turka, presso, latté, kávu se šlehačkou, s mlékem plnotučným či netučným, se smetanou… Máme falešnou iluzi, že si můžeme vybrat, a přestože jsme měli chuť na prostého turka, objednáme si něco, co jsme vlastně vůbec nechtěli, protože jsme se nechali, omlouvám se, ukecat.
A zatímco srkáme kávu, kterou jsme nechtěli, a mysleli na ideje, které nám někdo vnukl, a my jsme se rozhodli přijmout je za své, vzdalujeme se prostému zdravému rozumu, kterému jsme z neznámých důvodů v poslední době přestali věřit. Jistě, zdravý rozum není vždy absolutním lékem, ale vždy je lepší mýlit se vlastním rozumem, než mít pravdu s cizí hloupostí.
Ale ono bohužel není nic snazšího, a lidstvo po celou dobu své existence inklinuje k nejjednodušším řešením, která jej nestojí žádné úsilí, a které mu poskytují možnost výmluvy: To já ne, to oni…, a zůstává v pohodlném závěsu někoho jiného. Ve stínu samozvaného věrozvěsta a spasitele, za názory a rozhodnutími obchodníka s deštěm, který „přišel bůhví odkud a za sto dolarů slíbil dodat pořádný déšť až do domu“, jak se říká ve hře Richarda Nashe.
Jenomže kam nás takový postoj dovede? Bez aktivního přístupu se můžeme spolehnout nikoliv na vývoj a pokrok, ale na stagnaci. Z myšlenek zdravého rozumu se stane mudrování, které nikomu nic nepřinese, jen nespokojenost. Nespokojenost vedoucí k tomu, že někdo na sebe nakonec vezme zodpovědnost a kuráž, kdo rozhodne, co dělat, kudy jít. Všichni nadšeně a pohodlně přijmou jeho myšlenky a … A jsme zase na začátku.
Až nepochopitelně si zvykáme žít ve vleku silnějších, potlačovat svůj vlastní názor, potlačovat sebe sama. Přitom všichni chceme žít podle svých představ. Osobní život si dokážeme nastavit do módu jednoduchosti, tak proč to nedokážeme v životě společenském? Proč se nevzbouříme, když nás někdo tlačí tam, kam nechceme? Proč hořekujeme nad složitostí světa, když je v moci každého z nás si jej zjednodušit? Proč vzýváme zdravý rozum, když se jej veřejně bojíme použít?
Spokojenosti nedosáhneme vyznáváním idolů a masových názorů, ale prosazováním těch svých. Uznání okolí nedocílíme tím, že budeme říkat to, co se od nás očekává, ale že se bude očekávat, co říkáme. A k úctě ostatních i k úctě k sobě samému nedojdeme obchodnickým slibováním deště v době úhoru, ale skutečným pojmenováním stavu věcí.
Nastavme slunci staré kůže a opusťme zapšklou vlhkost nor, začněme věřit sami sobě, a vyžeňme obchodníky s deštěm, kteří schází z hor :).
