Masakr zvaný Vánoce

„Masakr, masakr, všude stříká krev..." - svérázná variace na Rolničky. Z úst odpůrců zabíjení kaprů zazněla pokaždé, když na pražském Andělu praštili prodejci ryb kapra po hlavě. Zněla často. Přesto se většina kolemjdoucích smála. Nám Čechům prostě není nic svaté.  

Nedalo mi to, a když jsem přišel domů, naklikl jsem si webovky odpůrců vraždění. Píše se tam: „Vánoce jsme nazvali svátky klidu, míru a lásky. Tyto svátky jsou dnes ale bohužel také obdobím bolesti, strachu, boje o přežití, nemocí a smrti, které způsobujeme kaprům - cítícím živým bytostem."

Tak nevím - nejsem biolog, ale že by se kapr dokázal bát o život? A jakých nemocí se to bojí? Angíny, žaludečních nevolností, nebo dokonce prasečí chřipky? Že by dorazila už i do českých rybníků?

Jistě, můžeme tu začít diskutovat o tom, jak jsou kapři do měst převáženi, kolik jich má ideálně v kádi být. Ale to neřeší podstatu, že kapři prostě jsou potravou lidí. Stejně jako drobní živočichové a nejrůznější vodní rostliny jsou potravou kaprů. A bojuje někdo s megafonem v ruce za práva planktonu? Proč ne? Copak nemá nárok na důstojnou smrt? A jak vlastně plankton vzniká? Ze sinic, řas a prvoků! A bojuje někdo za práva sinic, řas a prvoků, aby z jejich částí nevznikal plankton? Jak k tomu ti chudáci přijdou? A to vůbec nemluvím o žížalách, na které se ryby chytají. V čem jsou ty nádherné milé žížaly míň než kapři, že se jich nikdo (kromě buddhistů) nezastává?

Ale možná z toho existuje cesta ven. Všemu, co je živé, vystrojme důstojný odchod na věčnost. Každý den nechť je smutečním dnem za zemřelé určitého druhu. 24. prosince budeme držet smutek za kapry, 25. prosince za prasata, jejichž řízky jsme se den předtím přejedli, 26. třeba za husy, 27. za kuřata, 28. za skot, 29. za ...

A pokud to chceme dotáhnout ještě dál, můžeme vždy jednomu ze zástupců onoho druhu vystrojit opravdu humánní pohřeb. Vylovíme kapra, vložíme ho do kádě o velikosti zhruba 3x3 metry, aby měl dost místa, zajistíme mu vlažnou vodu, aby mu nebyla zima. Do vody mu pustíme vzduch, aby měl dost kyslíku, nasypeme mu krmení podle jeho přání (ale umělé, aby ho nestresovali odpůrci vraždění žížal), a když přijde na okamžik popravy, pomazlíme se s ním, dáme mu zahrát oblíbenou píseň, necháme ho rozloučit se s příbuznými, a teprve pak ho dobře mířenou ranou zbavíme života.

Že to zní praštěně? Jistě, ale všechny ty snahy o zrušení přirozeného potravního řetězce mi přijdou ještě praštěnější.