Láska je otročina

"Co je to vlastně láska? Můžu ji změřit, zvážit, mohu si na ni sáhnout? odkud se bere a kdo ji k nám vlastně zavlekl? A proč?

Proč jsou všechny filmy a písničky a knížky o lásce? Nechci bejt hnidopich, ale pokud se zamyslíte nad podstatou lásky a toho, co nám přináší, tak nepřijdete na nic optimistickýho. Láska je vlastně jen určitá forma slabosti. Někoho si vyhlídnete, nebo si vyhlídne on vás. Svěříte se mu se svými city a on je buď vyslyší nebo ne. Pokud ne, trápíte se jako psi, připadáte si jako želvy, které někdo obrátil na záda a vy teď třepete nohama ve vzduchu, snažíte se převrátit se, ale přitom dobře víte, že je to marné, že ve vás něco umírá. Nenávratně. A pokud se i náhodou převrátíte, zůstane ta vzpomínka ve vás a nikdy se jí nezbavíte. Nikdy. Vždycky, když budete chtít někomu vyznat lásku, zabliká vám ta zkušenost vzadu v hlavě jako nějaký radar, a vy se kousnete do jazyka a nic neřeknete.

Pokud se ale stane, že druhý vaše city vyslyší, schéma se nijak podstatněji nezmění. Jen se ten příchod bolesti trochu opozdí. Protože ať budete dělat, co budete dělat, jednou stejně přijde okamžik, kdy vám partner zahne, kdy udělá nějakou sviňárnu, kdy vás zneužije, a to pak bolí ještě víc.

Jenomže to ani zdaleka není to nejhorší. Uvědomte si, co děláte, když lásku ztrácíte. Jste natolik pohlceni svými city, že přestanete vnímat svou důstojnost. Plazíte se před tím druhým, prosíte ho, aby si všechno rozmyslel, ponižujete se. Kdybyste viděli takhle se plazit někoho neznámého, zvedne se vám z toho žaludek, ale když to děláte sami, přijde vám to normální. Ale je to normální? Říká se tomu, že člověk bojuje o lásku, ale přitom jen prohrává boj, který se vede o jeho čest.

Pro lásku se krade, pro lásku se vraždí. All you need is love, zpívali Beatles. Blbost. Propaganda. Jediné, co člověk potřebuje, je oprostit se od lásky. Přestat být otrokem něčeho, co se kolem nás vznáší jako nějaká chiméra. Láska je jako bůh. Nikdo ji neviděl, ale všichni v ni věří. Ti urputníci, kteří tvrdí, že bez ní nedokážou žít, dokonce říkají, že kdyby nebylo lásky, nevznikla by řada uměleckých děl, která dnes obdivujeme. Jenomže už si nějak neuvědomujou, že ta nejvzácnější a nejkrásnější díla nevznikla z lásky šťastné, ale z té nešťastné. Takže všechno to, čím se dnes kocháme a nad čím se rozplýváme v němém úžasu, bylo vykoupeno dost citelnou bolestí. Z toho jasně plyne, že musíme být masochisti. Díváme se na výsledky lidské bolesti a žasneme nad nimi. Není to hnusné, nechutné a nemorální? Upřímně řečeno si myslím, že bych všechny ty knihy, obrazy, filmy a co já vím co všechno ještě, klidně obětovala a zřekla se jich, jen kdybych věděla, že ti, co je vytvořili, byli šťastní. Podle mě je láska nejtěžším žalářem, trestem, který můžete vyfasovat. A kdo tvrdí, že mu láska dává křídla a ukazuje je nadšeně svému okolí, ať se uráčí stočit pohled ke svým nohám, aby konečně uviděl, že má taky kouli na noze, která mu zabrání ta křídla použít."

Laura Black: Druhá šance

Co k tomu dodat? Docela trefné, ne?!