Tři různí lidé, tři proslovy a tři hlasy patřící už jen do
minulosti. Takto lakonicky se dají zhodnotit slova prezidenta Václava Klause, mluvčího
sudetských Němců Bernda Posselta a předsedkyně svazu bojovníků za svobodu
Anděly Dvořákové, která rezonovala 28. října. Byť proslovy ani řečníci nemají
zdánlivě nic společného, přesto je symbolicky spojuje dávný duch železné opony.
A mimochodem - už z hodně rzí prožraného železa.
Lamentování českého prezidenta na stále pokračující evropskou integraci, v níž jen zcela momentálně hraje hlavní roli i Lisabonská smlouva (protože těsnější integrace byla nastartována dávno před Lisabonem a pokračovala by zcela jistě i bez něj, byť nutně jinými prostředky) už k dnešní době patří jako střívko k jelitu. Klaus při slavnostním projevu k výročí založení Československa opět brilantně varoval, že postupná europeizace se rovná ztrátě české národní identity. Rozumím mu jako politikovi, který prosazuje svůj názor, nechápu jej jako prezidenta.
Český stát (v jakékoli institucionální podobě) vždy patřil do kontextu evropského dění (a mnohdy jsme určovali i vůdčí tón - např. za Přemyslovců a Karla IV.), nenajdeme v našich dějinách období, kdy jsme se izolovaně krčili v koutě a nebyli součástí hlavního proudu s výjimkou komunistického experimentu po roce 1948. Listopad 1989 spolu s členstvím v NATO a EU nám opět umožnil se do Evropy vrátit a zanechat v ní českou stopu, i když bude součástí širšího eurocelku. Budeme (pochybnému) riziku prolomení Benešových dekretů čelit úspěšněji v rámci svazku Evropské unie, která sama prostřednictvím Schengenu hranice stírá, nebo jako izolovaný stát na jejím okraji či dokonce až v jejím sousedství? Je jasné, že celý problém je zejména otázkou generační, že dnešní dvacátníci a třicátníci spíše priorizují identitu evropskou než českou, potažmo československou. Ale o jejich vztahu k české historii či vlastenectví jako takovému to nevypovídá zhola nic. Osobně si myslím, že sakra hrdým Čechem dokáži být i v rámci evropských struktur s bruselskými úředníky v zádech.
Posseltova slova určená kancléřce Merkelové, aby vetovala chystanou českou výjimku k Lisabonské smlouvě, chápu jen jako nikterak nebezpečný folklór. Posselt zastupuje i bývalé československé Němce a jejich potomky, kteří jsou vlivnou částí voličského elektorátu mateřské CSU i jeho samého, takže zkrátka musí tuto strunu hrát. Daleko podstatnější je, že žádná německá vláda, potažmo její kancléř nezpochybňuje česko-německou deklaraci z roku 1997 (text zde: www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/neverejne/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.html), která jednoznačně válečné a poválečné kapitoly uzavírá. Posselt s Klausem tak vlastně setrvávají na stejných ideových východiscích (každý svýma očima), když svá slůvka utápějí v balastu pochybného nacionalismu.
Duch dějin, řečeno s Cimrmanem, zavanul i z projevu Anděly Dvořákové. Její slova poznamenala nejen její životní zkušenost, z níž si zjevně odnesla nesmazatelnou nenávist ke všemu německému, ale bohužel i „klausovský“ despekt ke všemu bruselskému. Co k tomu říci? Snad jen, že pokud by části jejího projevu zazněly o čtvrtstoletí dříve, vyšly by dnes proložené palcovými titulky na úvodní stránce některého ze stranických listů. Jestliže Dvořáková slibuje, že svaz bude „historickou pravdu hájit za všech okolností“, pak děkuji pěkně, ale nemám zájem. To už jsem slýchával ve škole, Pionýru i SSM…
