Václav Klaus vůbec nechce zdržovat podpis
Lisabonské smlouvy, chce ji jednoznačně potopit jako celek. Jen tak lze chápat
jeho poslední prohlášení, jímž na politickou scénu opět vynesl strašáka
v podobě prolomení Benešových dekretů. Tím zabrnkal na nejnižší pudy velké
části již poměrně otrlé české společnosti, která jinak snad už nic, co vzejde
z politické scény, nebere vážně.
Podobně nacionálně a populisticky dokáží sešikovat slovenskou společnost tamní politické elity věčným vytahováním maďarské karty. Je to velmi nebezpečné pohrávání, které ideově patří do 19. století. Jsem přesvědčen, že Klaus jako jeden z mediátorů česko-německé deklarace z roku 1997 velmi dobře ví, že k prolomení poválečných dekretů opravdu nemůže dojít, že Lisabonská smlouva neumožní zpětně přepsat akty, jejichž důsledky ostatně schválila nejen postupimská konference Spojenců (šlo o určitou formu válečné náhrady pro ČSR, která patřila do tábora vítězů). Kdyby si byl jist opakem, zatroubil by na poplach už v době, kdy smlouva získala svou první textovou podobu. Zároveň ale ví, že (virtuální) hrozba vydání rodinných domků, chaloupek a pozemků vyděsí každého z malých soukromých vlastníků žijících v českém pohraničí, a toho bohužel bez skrupulí zneužívá. Hodnotově je však jeho tvrzení na úrovni případného požadavku západní části Ukrajiny o znovupřipojení k Československu, resp. Slovensku, čímž by se její občané rázem stali euroobčany. „Přechod“ Podkarpatské Rusi pod jho tehdejšího SSSR totiž také schválila velmocenská konference. Mediální masáž Hradu je navíc doprovázena výkřiky (z úst prezidenta i tajemníka Jakla), že u evropského soudu bude o vydání majetku sudetským Němcům rozhodovat našich dějin neznalý Fin, Španěl či Řek. To je nejen další velmi nezodpovědné tvrzení, ale i fakticky nesprávné. Pokud jde o ESD, platí u něj jednoduché pravidlo: každá země svého soudce a národní zástupce vždy funguje na zcela profesionální bázi jako ten, který je svými kolegy brán jako znalec a „vykladač“ domácí legislativy. Cílem je tedy poplašit českou veřejnost, aby Klaus vypadal jako ochránce národních zájmů a nikoli - s prominutím - hysterik, který se jen nedokáže smířit s tím, že jeho názor na podobu evropských institucí a Unie jako takové prostě není konformní s názorem většinovým. Zároveň si tím prezident už dopředu chystá pozici u veřejnosti pro případné referendum o Lisabonu (nebo pro budoucí přímou volbu hlavy státu?), které by snad do kouta zatlačená vláda a parlament chtěly vypsat. Z logiky věci je totiž všelidové hlasování jedinou možností, jak Klause k podpisu dotlačit (pominu-li pošetilé nápady o jeho odvolání), protože vůli národa (pokud by dal smlouvě zelenou) by se jen těžko protivil. Ve sporu prezident-parlament by možná ještě bylo zajímavé zjistit, jak Ústavní soud nazírá na pasáž ústavy ohledně ratifikace podobných smluv: je skutečnou ratifikací až podpis prezidenta, nebo už předchozí souhlas obou komor parlamentu? I tady totiž Klaus vydává svou verzi výkladu české ústavy za neochvějnou. Pakliže ale platí to druhé, není co řešit.
Václav Klaus si je vědom, že evropská sedmadvacítka, resp. v její institucionální podobě Evropská rada nikdy nepřijmou takový návrh z české strany, který by měnil text Lisabonské smlouvy, a tím ji vystavil nové ratifikaci ve všech členských zemích, a právě proto na něm trvá a trvat bude. Je jen škoda (pro české i evropské dějiny), že tímto postojem Klaus na konci své politické kariéry sklouzl z piedestalu státníka do role pouhého pletichařícího politika. Státník by s výhradami podepsal, pletichář hledá všemožné záminky a kličky, jak se podpisu vyhnout. Co by ale dělal Klaus s tím, kdyby jej šéfové evropských států a vlád výměnou za podpis navrhli na post budoucího předsedy Evropské rady, tedy fakticky prezidenta EU, jejž Lisabonská smlouva jako instituci zřídí?
