Proč většina lidí nedává přednost otázkám duše před existencí fyzického života

Řada starověkých Řeků se obávala otázky, kterou často pokládal Sokrates: „Nestydíš se věnovat pozornost penězům, slávě a poctám, a přitom nedbat o svou duši a nepřemýšlet o ní tak, aby byla co možná nejlepší?”

Alkibiades, jeden ze Sokratových žáků, který byl v té době politikem a stratégem, prožíval se Sokratem bouřlivý vztah lásky i nenávisti a říkal, jak se kvůli Sokratovi stydí, dokonce si přál Sokratovu smrt.

Při našem běžném egoistickém pohledu na svět, kdy každý z nás touží vidět sám sebe v lepším světle než ostatní, pokud někdo poukazuje na naše chyby, okamžitě si přejeme, aby on i tyto chyby zmizely.

Prahnutí po slávě, penězích a moci by mělo být přinejmenším na druhém místě, jsou přeci nedílnou součástí naší nezbytné existence. Zásadou zde je, že naše hlavní studijní nasazení by se mělo týkat záležitostí duše. Proto se nabízí otázka, proč se lidé zpravidla nevěnují otázkám duše ve stejné míře jako potřebám těla?

Je to proto, že lidé nevědí, co je to duše, jak ji rozvíjet, a nechtějí se zabývat tématem, které je obtížné a složité k pochopení. Duše stojí proti naší egoistické podstatě, která neustále touží po vlastním prospěchu a pohodlí.

Mohli bychom se však zeptat, proč tedy na světě existuje takový počet duchovních praktik, když se nechceme věnovat duši? Je to proto, že lidé vymýšlejí nejrůznější úskoky, jak si Boha omotat kolem prstu. Jinými slovy, naše egoistická podstata, která staví vlastní prospěch nade vše ostatní, vytváří pohled na svět, kdy se domníváme, že můžeme udělat to či ono a výměnou za to si podmaníme své ego, svou přirozenost i Boha.

Záležitosti duše - to je to, co je v životě skutečně nejdůležitější - jsou v rozporu s naší egoistickou podstatou. Proto kdybychom se vážně zabývali otázkami duše, zjistili bychom, že v našich světských záležitostech nepostupujeme.

Jak tedy můžeme zjistit, zda máme touhu zabývat se záležitostmi duše, nebo ne? Začíná to pocitem, že život postrádá skutečný smysl a cíl. Pokud pociťujeme tento existenciální nedostatek charakterizovaný otázkou: „Jaký je smysl života?“, můžeme začít investovat do jeho naplnění. Taková touha nás nakonec vede k upřednostňování záležitostí duše a to nás přivádí k pocitu, že objevujeme smysl, účel a zdroj našich životů - k pocitu, kdy se naše srdce a mysl spojí.