Obětovat se pro své milované

Starý muž přišel k sestře, aby mu po operaci odstranila stehy. Všichni měli plné ruce práce, on prosil, dožadoval se, žadonil, aby se o něj postarali co nejrychleji.

Říkal: „Musím se včas dostat do nemocnice, abych nakrmil svou nemocnou ženu. Má Alzheimerovu chorobu.“

V tu chvíli se uvolnila postarší zdravotní sestra a řekla: „Asi se bude bát, když přijdete pozdě. Udělám to pro Vás hned.“

„Ne, posledních pět let mě už nepoznává“, odpověděl.

„Nač tedy ten spěch, když neví, kdo jste?“

„Je mi jedno, že neví, kdo jsem, zato já vím, kdo je ona.“

Tato alegorie vyvolává otázku: Co pohání člověka, který za své úsilí vůči druhému nedostává žádné uznání ani odměnu? Tento starý muž se nedočká žádné vděčnosti, dokonce ani úsměvu, a přesto své ženě poskytuje jednostrannou láskyplnou péči.

Takový člověk pouze ví, že je to jeho povinnost. Je možné jít životem s vědomím, že máme povinnost a že za její splnění nedostaneme nic na oplátku.

Dokáže člověk, který ve svém životě cítí tento pocit povinnosti, jednat z lásky?

Povinnost přesahuje lásku. Láska řídí naše chování, protože je to postoj k druhým. Avšak mimo to, zda cítíme lásku, nebo ne, jsme povinni plnit povinnost. A právě podle toho se měří odpovědnost za druhé.

Láska nás zavazuje chovat se vůči druhému zdvořile. Když necítíme lásku, ale povinnost, musíme se překalibrovat od sebe ke druhému tak, abychom druhému člověku prospěli, a nedovolit, aby jakákoli myšlenka na vlastní prospěch narušila náš směr.

Příklad starého muže ukazuje, že muž žije a jeho žena sotva přežívá, a muž směřuje zbytek svého života ke své ženě. To, co ho udržuje při životě, je jeho péče o manželku.

I kdyby kolem něj byli lidé, kteří by uznávali jeho snahu a říkali mu, jaký je skvělý, milující, starostlivý a zodpovědný muž, nic by to pro něj neznamenalo.

Můžeme říci, že je tento starý muž příkladem někoho, kdo se blíží duchovní podstatě odevzdání? Ne, není. Protože pocit povinnosti, který pociťuje při komplexní péči o svou ženu, je jeho naplněním. Jeho žena, která leží na nemocničním lůžku a nikoho nepoznává, přitom spojuje všechny členy rodiny. Ale síla, která dává takový smysl pro povinnost v našem životě je vlastnost, která k nám přichází shůry, to znamená, že nám příroda takové schopnosti posílá jako dar.

Příroda neboli Stvořitel, síla lásky a laskavosti, která vytváří a udržuje realitu, je všude. Když však konáme činy zaměřené na prospěch druhých, aniž bychom mysleli na svůj vlastní prospěch, je tato síla v takových činech více přítomna.

Nakonec dosáhneme stavu, kdy síla lásky a obdarování oživí naše vztahy a postoje k sobě navzájem a my budeme žít dlouhý život s naprostým pocitem naplnění, mnohem větším, než jaký pociťujeme ve svých životech v současnosti.