Nacházíte se na své životní křižovatce?

Dvě cesty se potkaly v místě křižovatky, úzká a široká. Široká říká: „Podívej se na sebe. Jsi pokrytá ostrými kameny a trhlinami. Ale podívej se na mě: Já jsem krásná, hladká. Vedle mě jsou kavárny, restaurace a vily.“

Hned když to pronesla, tak vzdychla a zmlkla.

„Proč jsi najednou zmlkla?“ zeptala se úzká cesta. „Není tvůj život dobrý?“

„Všechno je to hezké“, odpověděla a pokračovala. „Ale na mém konci leží propast, bezedná, temná a ponurá. Lidé to ani netuší. A ti, kteří o ní vědí, nad ní jen krčí rameny. Bojím se, že do ní jednoho dne sklouznu. A co ty, jak se žije tobě?“

„Je to těžké!“ povzdechla si úzká cesta. „A ti, kteří po mně šlapou, jdou do kopce a nemají to lehké. Ale na konci mé cesty, tam nahoře na samém vrcholu, jsou všichni tak rozjaření, radostní a šťastní. Víc než cokoli jiného si přeji být tam.“

Cesty si spolu popovídaly, a pak se vydala každá svým směrem. Muž, který to všechno slyšel, zůstal na té křižovatce stát. A byť je to zvláštní, tak ten muž tam stojí stále a přemýšlí, kudy se vydat.

Tuto volbu máme skutečně všichni před sebou.

Otázkou zůstává, proč se muž nevydá po úzké cestě? Vždyť slyšel, že vede do ráje. Ten ráj však bude až někde daleko a někdy později. Vždyť stále má před sebou tu nádhernou cestu, po které může pohodlně kráčet. Možná se posadí v nějakém podniku, například v restauraci nebo kavárně, dá si něco dobrého k jídlu, trochu si odpočine, a pak půjde dál. Takto přesně nás život vábí různými možnostmi.

Muž, který stojí mezi dvěma cestami, neví, kterou se vydat, a i když slyší, že jedna z nich vede do pekla a ta druhá do ráje, přesto zůstává stát a je rozpolcený ve své nerozhodnosti. Toto nám ukazuje, jak se cítíme my sami od jednoho okamžiku k druhému.

Když se tedy nacházíme v každém okamžiku svého života na takové křižovatce, jak se vlastně můžeme rozhodnout, kterou cestou se nakonec vydat? Ve skutečnosti nerozhodujeme my. Je rozhodnuto v rámci programu přírody, který je známý a předem daný, a my jsme vedeni tak, jak je to potřebné.

Nejdůležitější je, abychom souhlasili s rozhodnutím, které je učiněno nad námi, abychom si s tím nedělali starosti a spojili se s přírodními zákony, programem a nejvyšší silou v našem životě. Ta nás povede krok za krokem a dovede nás tam, kam potřebujeme. Na nás je, abychom s pokorou korigovali sami sebe. Se zákony přírody bychom tedy měli souhlasit v každém okamžiku.

Když se na této křižovatce na chvíli zastavíme, musíme se podřídit přírodním zákonům a zamířit tam, kam nás vedou. Takový pohyb vytváří přímou linii. Tato přímá linie se v každém svém bodě skládá z křivky, která tvoří ohyb. Když tedy v každém bodě korigujeme svůj pohyb ve směru zakřivení, tak právě tímto způsobem jdeme přímým směrem. Jinými slovy, my sami si svou cestu nevybíráme, je za nás vybrána v rámci programu a plánu přírody, my ale můžeme tuto linii realizovat ve shodě s přírodou.

Proč bychom měli znovu a znovu dosahovat tohoto souladu? Protože je to jediná správná možnost. Nenastavujeme se na nic nadpřirozeného, ani nečiníme žádná zvláštní rozhodnutí, jen chceme plynout v proudu života a zároveň souhlasit se zákony a plánem přírody, protože její vedení nad našimi životy je ze své podstaty nad chápáním naší mysli.

Nakonec dojdeme k poznání, že každé rozhodnutí, kdy se vydáváme cestou, která není v souladu s přírodou, skončí neúspěšně. V takových momentech totiž vypadáme jako revolucionáři, kteří si myslí, že se zde mohou nechat pohánět kupředu svým egem, aby později zjistili, že směr, který si zdánlivě zvolili, je prázdný a neuspokojující.

Opravdovou revolucí je, když souhlasíme s altruistickými zákony přírody, protože jsou v protikladu k naší lidské přirozenosti, která je egoistická. Tím získáme síly přírody, abychom se povznesli nad svou vnitřní podstatu. Soustavně bojujeme s naším egoismem, který stejně neúnavně vyžaduje seberealizaci a kvůli němuž v našem rozhodování vždy převažuje osobní prospěch. Učinit skutečný převrat v našem rozhodování proto znamená nechat přírodu, aby rozhodovala za nás, a neřídit se podle našeho ega, které chce sloužit jen samo sobě. Je to jako skočit do náruče přírodním zákonům, chopit se jich a nechat se takto vést v letu přímo vpřed.

Ve skutečnosti jsme jen nepatrné částečky v obrovské moudré síle přírody, která uvádí do pohybu všechno a všechny. Navíc je nám dána možnost si uvědomit, že existuje, vládne nám a rozvíjí nás něco mnohem vyššího, než to, co chápeme na úrovni naší intelektuální a emocionální reality. Souhlas s tím, jak nás tato jediná přírodní síla řídí a pracuje nad námi, se stává naší moudrostí, avšak pouze za předpokladu, že ji dokážeme odhalit.

Když pochopíme, že tato jediná altruistická síla přírody ovládá celou naši realitu, pak podřízení se této síle bude tím nejrozumnějším činem, který můžeme provést. Navíc bychom se této síle neměli podřizovat pouze ze slabosti, ale především kvůli racionalitě takového jednání. Čím více zavazující smlouvu uzavíráme s přírodou, tím více směřujeme k dobré, harmonické a mírové budoucnosti.