8. března 2009, během finanční krize, která se stala známou jako Velká recese, tehdejší ekonom společnosti Wachovia Corp. Mark Vitner docela výstižně popsal světové ekonomiky, které se zmateně zamíchaly:
„Je to jako snažit se oddělit míchaná vejce. Tak snadno to prostě nejde. Nevím, jestli to vůbec jde,“ řekl CBS News.
V těchto dnech, kdy se svět potýká s narušením globálního dodavatelského řetězce a životně důležité komodity uvízly na moři na dlouhé měsíce, někteří odborníci navrhují, abychom udělali právě to. Od roku 2009 se však ekonomiky jen více zamotaly a myšlenka jejich oddělení se stala ještě nereálnější.
Nemůžete jít proti evoluci – a ta směřuje k větší propletenosti, nikdy ne k menší. To platí na všech úrovních: minerální, biologické i sociální. Lidská společnost se tak stává složitější a provázanější a ekonomika, která je odrazem lidské společnosti, se ubírá po stejné linii.
Důvodem, proč se v přírodě nesetkáváme s takovým zahlcením a rozvratem, je to, že kromě člověka se všechny ostatní přírodní složky řídí svými přirozenými instinkty. Výsledkem je harmonický tok, souvislý nepřerušovaný koloběh života a věci vyvíjející se synchronně se svým prostředím.
Lidstvo funguje přesně opačně. Snažíme se povznést nad své prostředí, ne být s ním v souladu. Snažíme se dosáhnout vrcholu, být rychlejší, vyšší a silnější než ostatní. Když se o to snaží každá země, společnost, a dokonce i člověk (do jisté míry), dochází k přetížení „uzlů“ – a vše se zasekne.
Jinými slovy, jsme svědky důsledků našeho vlastního egocentrického postoje. Kdyby všichni pracovali v harmonii se zbytkem lidské společnosti, jak to dělá každá jiná složka přírody, nebylo by přetlaku a každý by dostal, co potřebuje, kdy to potřebuje a tolik, kolik potřebuje.
Kromě toho, protože jsme soutěživí a uspokojení neplyne z toho, že máme to, co potřebujeme, ale z toho, že máme víc než ostatní, a dokonce z toho, že ostatním odpíráme to, co potřebují, nemůžeme rozdělit naši ekonomiku. Naše touha porazit druhé nás k nim také poutá, protože jejich bolest je naším potěšením a my nemůžeme pracovat bez potěšení. Jít sám znamená jít proti lidské přirozenosti, a to nemůžeme, alespoň ne dlouhodobě.
Chceme-li racionalizovat dodavatelské řetězce, musíme si ujasnit naši vzájemnou závislost. Musíme se začít vnímat jako celek, kde prospěch jednoho je prospěchem všech a všechny části přispívají k blahu všech ostatních částí.
Takto funguje naše tělo, tak funguje každý organismus. Bez tohoto přístupu by život nebyl možný. Pokud jednáme v rozporu se základním principem, který umožňuje život a rozvoj, odsuzujeme naši společnost k zániku a úpadku.
Když si uvědomíme, jak funguje příroda, jak fungujeme my, a že je v našem nejlepším zájmu to změnit, můžeme přestat narušovat globální ekonomický systém a začít synchronizovat naše kroky. Jednoduše řečeno, budeme k sobě ohleduplnější.
V tuto chvíli se nám možná nelíbí myšlenka, že musíme myslet i na druhé, nejen na sebe, ale pokud se nezačneme učit pravdě dnes, globální „míchanice“ se zhorší natolik, že už nebudeme schopni zajistit základní potřeby pro každodenní život.
